The Afghan Whigs - In Spades (2017)

9/10

Jsou comebacky, kterým po jedné, dvou deskách dojde dech, pokud ho tedy příslušný interpret vůbec nabral. Afghan Whigs jsou opačný případ. Když s albem Do to the Beast rozrazili dveře se sebevědomým "Tak jsme zpátky!", mohli se klidně po hlasitém uvítání ztratit mezi dalšími starými známými, kteří už vlastně nikoho moc nezajímají. Závan nostalgie a dost. Jenže novinka In Spades si říká o pozornost výrazně trvalejší. S ní Dulliho parta nebude za vypelichané strejce nudící otřepanými historkami z před dvaceti let o tom, jak to tenkrát bylo drsné a na ostří nože. I dnes zůstávají Afghan Whigs vzrušující, bolestiví a tajemní.

Roky nikomu neubývají, v jejich případě ovšem nepřinesly pohodlnou rutinu, ale zralost, která se nevylučuje s vyhrocenou senzitivitou. Svět je stále temné a zraňující místo a životní zkušenost ještě neznamená odolnost vůči jeho ranám. Greg Dulli se ale démonům nevyhýbá, vyzývá je k tanci. Smrt řádící mezi muzikantskými kolegy (Dulliho nejvíce zasáhl nenadálý odchod Prince) i ohrožující samotnou kapelu (boj kytaristy Davea Rossera s rakovinou ovlivnil vznik písně I Got Lost), bouřlivé zvraty ve světě, stejně jako krajina dětství coby zdroj sebereflexe a úvah nad rolí náhody a osudu (Birdland, Oriole), to všechno formovalo výslednou tvář desky, kterou sám Dulli označuje za strašidelnou.

Už od začátku devadesátých let Afghan Whigs přimíchávají do svých písní vlivy rhythm'n'blues a soulu, ale snad ještě nikdy nerozpustili v rockovém základu tak silnou dávku. Napoví už začátek, diametrálně odlišný od rozehrávky Do to the Beast. Namísto úderné riffovačky album otevírá píseň Birdland postavená na syntezátoru, smyčcích a Dulliho gradujícím vokálu. Orchestrální aranže pak ke slovu přijdou ještě nejednou. Ať už v podobě smyčců (Oriole, Into the Floor), táhlých dechových partů (Demon in Profile, Toy Automatic) nebo obojího najednou (The Spell).

Kytary Davea Rossera a Jona Skibice přitom nejsou na ústupu, pouze mění strategii ze silové na mnohotvárnou (skvělým příkladem jejich barvitosti je Arabian Heights) a s orchestrálními nebo klávesovými plochami účelně kooperují. Skvěle se osvědčil nováček za bicími Patrick Keeler (The Raconteurs, Jack White). S basákem Johnem Curleym vytvořil dokonalý motor, jehož groove významně přispívá k těkavému žáru nahrávky. Především Arabian Heights a Light as a Feather posunuje rytmika na dohled soulovým břehům, jak jí velí vášnivý a desku od desky přesvědčivější Dulliho zpěv.

In Spades je album stejnou měrou dokonale dramaturgicky i dynamicky vyvážené, jako emocionálně nespoutané a vyzývavé. Žádná hra na jistotu, a přece je z alba přesvědčení o správnosti nastoupené cesty cítit v každém okamžiku. Afghan Whigs bravurně pracují s kompozicí a gradací, každou píseň staví trochu jinak a pokaždé v souladu s jejími potřebami. Vznikají tak živoucí organismy, víc, než jen hudební útvary. Celek pak překonává všechna očekávání. Je načase přestat spojovat Afghan Whigs s dekádou jejich největších úspěchů. Kategorii "alternativní rock devadesátých let" letos přerostli o pořádný kus.

tracklist:

1. Birdland
2. Arabian Heights
3. Demon in Profile
4. Toy Automatic
5. Oriole
6. Copernicus
7. The Spell
8. Light as a Feather
9. I Got Lost
10. Into the Floor