Algiers - Klub 007 Strahov 11.11.2017

Umocňování srdcem

Model "zoči-voči", s kapelou na úrovni diváků, je fantastická věc, jedna z těch, co dělají strahovskou Sedmičku tak speciální. Sice hlavně pro první dvě, tři řady, ale pocit, že tentokrát je to skutečně tělo na tělo, není odepřen ani ostatním. Pro strmě a zaslouženě stoupající reputaci amerických Algiers není tak důležité předskakování Interpol nebo Depeche Mode, jako právě takovéhle bezprostřední zpocené klubovky s bezztrátovým přenosem energie. A té po střechu zaplněnou Sedmičkou vibrovaly extrémní dávky.

Jelikož pokusy prodrat se blíž k pódiu byly předem odsouzené k nezdaru, můj vizuální kontakt s kapelou se blížil nule. O dění na pódiu jsem se mohl jen dohadovat. Celkem konstatntně byl vidět rťutovitý baskytarista a programátor Ryan Mahan, zatímco frontman Franklin James Fisher se střídavě zanořoval úplně, to když usedal za klávesy, nebo se naopak v plamenném zanícení vykláněl do lidí, pokud se přímo neprocházel přecpaným kotlem, jako například při skladbě Blood. Občas se mezi rozkývanými hlavami mihnul bubeník Matt Tong (ex-Bloc Party), kytaristu Lee Tescheho pak nebylo vidět vůbec, tak jen doufám, že tam byl.

Nicméně i tahle letmá optická propojení stačila, hlavní slovo měla stejně hudba samotná, intenzivně zaplňující každý kout klubu. Kdo ještě neví, Algiers zcela originálním a přesvědčivým způsobem spojují postpunkové dialekty (kytarové i elektronické) se soulovou a gospelovou vášní a přihazují špetky noiseové brutality, funky odpichu nebo samplovaných vokálů i archivních proslovů. Ty podtrhávají přirozenou angažovanost kapely, jíž propůjčuje důvěryhodnost především Fisherův náruživý zpěv a kazatelské nasazení. Tohle všechno známe z obou dosavadních studiovek, ale při živém kontaktu je třeba dojmy velkoryse násobit a umocňovat. Dokonale fungující hudební hybrid dokážou Algiers navíc prozářit srdcařskou oddaností každému tónu, zvuku, detailu. Odevzdávají všechno, lidé to cítí a vrací zpět. Negativní energii, pramenící z rozhořčení nad stavem světa, transformují v pozitivní náboj nevídané síly.

Kocert rámovaly zásadní písně z letošní novinky The Underside of Power: na úvod Cry of the Martyrs a Cleveland, titulní hitový skvost pak v samotném závěru. Mezi tím bylo dost místa na rozjímavější kusy jako Mme Rieux i zběsilosti typu Animals, ale samozřejmě také na to nejlepší z eponymní prvotiny, takže nechyběla Blood ani Black Eunuch. Na okamžik se ke kapele připojila i newyorská elektronická alchymistka Hiro Kone, která se předtím uvedla coby support. Svou diskografii letos obohatila o první dlouhohrající počin Love Is the Capital a svým důkladně probasovaným setem kolísajícím mezi abstrakně rozsypanými a nátlakovými beaty zanechala rovněž příznivý dojem, ačkoliv logicky nesrovnatelný s následující vichřicí.

V análech klubu se skví nemálo památných koncertů skupin, z nichž se posléze staly velké hvězdy. Pokud Algiers čeká podobná budoucnost (předpoklady k tomu mají, otázkou je, jestli o ni stojí), byli jsme svědky další takové události. Ale i kdyby ne, i kdyby zůstali lahůdkou pro fajnšmekry nebo se snad nedejbože rozešli, neznamená to méně důvodů, proč si tohle vystoupení pamatovat. Na hodně dlouho.