Altın Gün - Palác Akropolis 7.2.2020
Nejen pro krajany
Představuji si, že takhle nějak si může připadat Američan, který náhodou ve Státech zabloudí na koncert nějaké naší mainstreamové hvězdy pořádaný pro krajany. Tak trochu jako "stranger in a homeland". Nizozemsko-turecký sextet Altın Gün zaplnil Akropoli takříkajíc až po bidýlko především zásluhou místní turecké komunity, která významným představitelům žánru zvaného anatolský rock připravila nadšené uvítání a táhla s nimi za jeden provaz po celý set. Ovace, tanec, rozjetá párty. Při největších hitech sborový zpěv, k němuž zpěvačka Merve Dasdemir nepotřebovala vyzývat, naopak vypadala připraveností publika příjemně zaskočená. Ale i když si díky tomu český návštěvník mohl připadat poněkud mimo partu, v úvodu naznačená analogie nakonec tak úplně nesedí. Altın Gün totiž sice jsou spíš hlavní proud než nějaká vytříbená specialita pro místníznalce world music, ale to neznamená, že by jejich směs turecké tradice, funku a psychedelického rocku byla pro nezasvěcené málo atraktivní. Strhnout dokáže kohokoliv.
Sedmimístné cifry u poslechů na Spotify mi měly napovědět, přesto jsem byl překvapený, za jak velké hvězdy relativně mladá kapela (loňské album Gece je teprve jejich druhé) platí mezi tureckou diasporou, do níž vlastně rovněž patří. Ale není to nijak nepochopitelné. Jak jsem nadnesl, jejich hudba je široce akceptovatelná, chytlavá, taneční a navíc prostoupená tureckou tradicí, kterou zakladatel skupiny, Holanďan Jasper Verhulst, těží především z období šedesátých a sedmdesátých let, kdy akustický folk začal vstřebávat rockové vlivy. Písně tak mají zřetelný retro-psychedelický nádech, reprezentovaný zejména bujnými výjezdy kláves Erdinçe Ecevita. Energický funkový spodek obstarává Verhulstova baskytara, bicí Daniela Smienka a kytarové beglajty Bena Ridera, zatímco zprostředkovately lidových prvků jsou perkuse Gina Groenevelda, loutna saz, kterou s klávesami střídá Erdinç Ecevit a samozřejmě samotné písně. Ty čerpají z tureckých folkových zdrojů v čele s tamní legendou Neşetem Ertaşem, z jehož repertoáru pochází například píseň Yolcu, která otevírá poslední album kapely a na koncertě rovněž zazněla v podání Erdinçe Ecevita. Ten odzpíval i několik dalších písní, větší část večera ale od mikrofonu ovládala Merve Dasdemir, jejíž projev i komunikace s publikem byly o poznání průbojnější a živější.
Pro ty, kdo hledají extrémnější hudební zážitky, bylo určitě vhodnější vyhledat v pondělí na stejném místě skupinu BaBa ZuLa, ale ani Altın Gün rozhodně nebyli špatnou volbou. Nejen pro atmosféru, kterou mimořádně vstřícné publikum vytvořilo, nejen pro taneční rej, jemuž nešlo nepodlehnout. Kapela dokázala svůj set prošpikovat několika opravdu strhujícími momenty, šikovně podtrženými hrou světel, která nebyla nijak bombastická, zato efektní i neokoukaná. Instrumentálně ani nasazením šlo o neošizený koncert, který udělal radost nejen našim tureckým spoluobčanům.
Pozdní příchody nemám ve zvyku, většinou spíš bývám na místě mezi prvními, ale pravidla mají své výjimky. Předskakující rumunskou dvojici Balkan Taksim jsem bohužel zastihl až deset minut před skončením jejich setu, ve chvíli, kdy už měla publikum pěkně rozhicované. Na splynutí s panující euforií už bylo tím pádem pozdě, ale Saşa-Liviu Stoianovici s elektrifikovaným sazem a Alin Zăbrăuţeanu obsluhující elektroniku zaujali i při letmém setkání. Minimálně prokázali, že míchání balkánských melodií a tanečními beaty prodělalo od dob DJ Shantela znatelný pokrok.