Anna Calvi - Lucerna Music Bar 8.11.2018
Šepoty a výkřiky
Rudá je mimo jiné barvou vášně, sebevědomí, náruživosti. Že ji Anna Calvi, rodačka z londýnského Twickenhamu, nemá v oblibě náhodou, předvedla v Lucerna Music Baru den po výročí jistých petrohradských událostí, k němuž rudá rovněž patřívala, ale s tím pochopitelně zpěvaččin outfit ani nasvícení scény nemají nic společného. Cílem Anny Calvi není prosazování politických utopií, ale posouvání hranic svobody sebevyjádření. Nejen upřímná umělecká výpověď, ale také cílevědomá cesta k ní, neomezovaná žánrovými ani genderovými pravidly, o to tu jde. O možnost ukázat světu ničím nezkreslenou podobu své osobnosti.
Pro Annu Calvi jsou prostředkem k dosažení této mety především hlas a kytara, aniž bych tím chtěl upozaďovat její songwriterské schopnosti, které letošním albem Hunter bezesporu potvrdila. Disciplinovaná a soustředěná služba písni s pevně danou strukturou i spontánní výtrysky emocí, své dvě hlavní zbraně využívá v obou případech. Ale i když se pěvecky dokáže také pořádně urvat ze řetězu, jak tomu bylo třeba v závěru Don't Beat the Girl Out of My Boy, možná je to především její Telecaster, skrze nějž dává nejsnáze průchod svým nejvnitřnějším, nezkroceným pocitům. Její kytarová hra je velmi intuitivní, impresionistická, přes evidentní technickou erudici se nebojí dravých disonancí ani hendrixovských tortur nástroje, při nichž končívá na podlaze, aniž by to zavánělo křečí nebo přehráváním.
Nerad bych se dopouštěl nějakých povrchních přirovnání, ale jsou dvě velká jména, která se mi během koncertu opakovaně vracela na mysl. Nešlo o hudební podobnost, spíš o celkový dojem. Elektrizující charisma nepostrádající určitý prvek tajemna a vypjatá ale kontrolovaná expresivita, tím může Anna Calvi připomenout Siouxsie Sioux. A s Jeffem Buckleym ji zase spojuje obdivuhodné dynamické i emocionální rozpětí, které během koncertu předvádí. Od šeptaných veršů a křehoučkých kytarových pavučin po uragány vášně, noiseového třeštění a citového obnažování. To vše v rámci struktur nesporně písničkových ale na hony vzdálených konfekčním popovým půdorysům.
Trojice Anna Calvi, Mally Harpaz (klávesy, perkuse, epizodně kytara) a Alex Thomas (bicí) přehrála až na dvě výjimky celou novinkovou desku doplněnou o výběr z hroznů debutového alba, v němž nemohla chybět monumentální Desire. Naopak překvapivě zcela pominula neméně úspěšnou dvojku One Breath. Jako druhý přídavek pak zazněl cover písně Ghost Rider od Suicide, který Anna Calvi zařadila už na své čtyři roky staré EP předělávek Strange Weather. Trio se do překopávání útrob téhle klasiky vrhlo odvážně a s vervou, nicméně jsem se neubránil dojmu, že ta nespoutanost a chůze po ostří je tentokrát o chlup okázalejší než aby byla stoprocentně věrohodná. Jako by na chvíli prosvítal skelet konstrukce, který být vidět nemá. Proto možná finále nebylo až tak strhující jak být mohlo, ale to na jinak fantastickém výkonu nic nemění. Jedinečnost se nekryje s dokonalostí. A Anna Calvi jedinečná je.