Aziza Brahim - Sahari (2019)
8/10
Zpěvačka, skladatelka, hráčka na buben tabal a v případě svého nejnovějšího alba Sahari také producentka Aziza Brahim je umělkyně, nikoli politik. Nezná přesný recept, jak řešit vleklou patovou situaci v oblasti Západní Sahary, po léta okupované Marokem, v jejímž důsledku se více než dvě třetiny zdejšího etnika Sahrawi ocitlo v exilu, přičemž desetitisíce z nich musí žít v nedůstojných podmínkách utečeneckých táborů v Alžírsku. Co ovšem Aziza Brahim zná velmi dobře, jsou pocity obyvatel těchto táborů, v nichž prožila dětství a mládí, než se jí podařilo vycestovat na Kubu a posléze do Španělska, kde dodnes žije. A tyto pocity může jako uznávaná hudebnice a aktivistka skrze své písně tlumočit těm, kdo jsou ochotni naslouchat. Není v její moci pohnout dějinným kolem, nedokáže porazit okupanty, ale může a ze všech sil se snaží porazit alespoň lhostejnost, s níž svět (ne)sleduje osud jejího národa.
Podobná mise má význam jedině pokud je globálně srozumitelná a hudba Azizy Brahim taková je. Už skladby z jejího průlomového alba Soutak měly přes jednoznačně saharské kořeny blízko k písničářskému modelu jak ho vnímá západní kultura, aniž by ovšem sedaly na lep laciným popovým lákadlům. Tehdy s pomocí šéfa labelu Glitterbeat Chrise Eckmana dodala svým písním prostou, čistě akustickou podobu. Na následující desce Abba el Hamada už přišly aranže o něco košatější a letošní novinka v tomto trendu pokračuje prostřednictvím jemného dobarvení elektronikou. Impulz k tomuto posunu vzešel od španělské hudebnice Amparo Sánchez, známé díky své někdejší kapele Amparanoia, která se ujala předprodukce alba a do písně Las Huellas navíc přispěla sólovým vokálem.
Infiltrace kláves a programovaných beatů je ale velmi nenápadná a jejich propojení s perkusemi a kytarami (výborný Ignasi Cussó reflektující saharskou i americkou bluesovou tradici) je citlivé a ústrojné. Pokud už je nepřipravený posluchač vůbec zaznamená, pak především v písních ovlivněných reggae a dubem (Hada Jil, Las Huellas), které také představují ty nejchytlavější a západnímu posluchači nejvstřícnější položky alba. Jejich zvukovým protipólem jsou úvodní Cuatro Proverbios, kde slyšíme pouze zpěvačku s doprovodem bubnu tabal a poslední Ahlami s tabalem a akustickou kytarou. Zpěv Azizy Brahim, melancholický, svěží i důstojný, udivující bohatstvím melodických motivů vystřídaných během jedné písně, zůstává středobodem všeho a emocionálních vrcholů dosahuje v táhlých lamentech Lmanfa nebo Ard El Hub, dojemných vyznáních exulanta tesknícího po ztracené domovině.
Zvukový update, který Brahim vtiskla svým písním, nemá podobu žádného riskantního experimentu. V kontextu jiných afrických umělců zaměřených na globální trh ničím nepřekvapuje, podstata písničkářčina snažení ale stejně leží jinde. V úsilí předat své poselství dál než do elitního klubu nadšenců pro world music. A i když Aziza Brahim zpívá o nespravedlnosti, ztrátě a smutku, v jejích písních a hlase je také spousta světla. Ne jasného a oslepujícího, spíš tlumeného ale o to vytrvalejšího. Takovou podobu má naděje.
tracklist:
1. Cuatro proverbios
2. Sahari
3. Hada jil
4. Lmanfa
5. Mujayam
6. Leil
7. Masaa tufulati
8. Ard el hub
9. Las huellas
10. Ahlami