Baba ZuLa - Futurum Music Bar 11.4.2018

Turecká lázeň

Psychedelie z Turecka? To bude nějaká sladce omamná jízda na nadýchaných obláčcích hrajících všemi barvami Pohádek tisíce a jedné noci, s trochou těch kosmických pazvuků navrch. Ne že by chvílemi nebyla, ale většinu času vystoupení Baba Zula připomínalo spíš hrozivě černá bouřková mračna. Hvězdy istanbulského undergroundu přijely do Futura rozcupovat zažité představy o kultivované malebnosti orientální hudby a rozjely zběsilý mejdan (tohle slůvko tureckého původu je obzvlášť příhodné) stírající hranice mezi folklórem, psychedelickým rockem, noisem, dubem i taneční elektronikou. Transglobal Underground, s nimiž bývají často a ne zrovna trefně srovnáváni, jsou vedle nich studení čumáci.

Očekávání vytvořená na základě studiových nahrávek vzala rychle za své. Po zatím vcelku nevinně se tvářící rozehřívací desetiminutovce vyměnil perkusista Özgür Çakırlar darbuku za velký buben a spolu s Muratem Ertelem a Periklisem Tsoukalasem vyrazili s tou nejdivočejší skladbou večera dolů mezi lidi se zjevným úmyslem rozsekat je tím rachotem na kousíčky. Teplota v sále letěla strmě nahoru a nepolevila ani po návratu trojice na pódum, odkud je jistil čtvrtý parťák Levent Akman za pultem s bicími a elektronickými mašinkami.

Hudba Baba Zula stojí na zvuku sazu a oudu, dvou strunných nástrojů typických pro blízkovýchodní tradici. V rukou zakládajícího člena Murata Ertela, respektive Periklise Tsoukalase (s kudrnatým hárem a extravagantními brýlemi připomínal Hagrida, který právě slezl z motorky), se však na pozadí dravých rytmických repetic mění v nebezpečně hlasité zbraně. Oba hráči se neomezují zdaleka jen na charakteristické ornamentální vyhrávky. Ze svých plně elektrifikovaných a i designově patřičně modernizovaných instrumentů vyluzují neuvěřitelně tvrdé riffy, bizarní, vpravdě psychedelické ruchy a skřeky nebo ohlušující hlukové clony. Především vyšší rejstříky Ertelova sazu chvílemi podnikaly na sluch přítomných obzvlášť agresivní nájezdy. Mít osmanští Turci kdysi před Vídní takovouhle vojenskou kapelu, možná by dnes Evropa vypadala jinak.

Koncerty skupiny předchází pověst barvitých představení. Ve Futuru sice stála jasně v popředí hudba (a bohatě to stačilo), na nějaké to efektní blbnutí ale také došlo. V závěru se Ertel opět zjevil uprostřed publika stoje na dvou židlích, které mu ochotní diváci přesouvali tak dlouho, dokud se "suchou nohou" nepřehoupnul zpět na pódium. Çakırlarovo sólo na darbuku, Akmanova hra na lžíce, pošťuchování a tanečky i pěvecké zapojení publika přirozeně pasovaly do strhujícího spádu koncertu, snad jen toho Tsoukalasova "Are you ready?!" už bylo skoro dost. Vystoupení se ale v žádném případě nezvrhlo v žádnou estrádu. Všechno bylo načasované tak, aby té intenzivní zvukové i taneční smršti v pravou chvíli buď upustilo páru nebo naopak přidalo grády. A klub se spolu s kapelou střídavě propadal do bláznivé euforie nebo kolébavého vytržení. Napoprvé nebylo, ale věřím, že příště už bude narváno.