BCUC - The Healing (2019)
7/10
Pokud má někdo dojem, že pořadatelé festivalu Colours of Ostrava v posledních letech protěžují mainstreamová jména a rýžování unikátních valounků z lokálních hudebních toků už je příliš nezajímá, ať si letos počíhá na BCUC (Bantu Continua Uhuru Consciousness). Sedmihlavá smečka z jihoafrického Soweta je zjevení, které bezpochyby zastíní nejednoho headlinera, jakkoliv to ze studiových nahrávek nemusí být úplně patrné.
Jejich hudba by se dala označit za nástroj radikální spirituální očisty. Alba, z nichž to letošní s názvem The Healing je už třetí v pořadí, zaplňují dlouhými skladbami mezi patnácti a dvaceti minutami, podobně jako to dělával afrobeatový král Fela Kuti. K jeho odkazu se také BCUC hrdě hlásí, sdílejí s ním neředěnou živelnou energii i důrazný společenský protest. Dokladem této spřízněnosti je i účast Felova syna Femiho Kutiho na čerstvé nahrávce ve skladbě Sikhulekile, kterou prošpikoval nespoutaně poletujícími improvizacemi svého saxofonu. Zároveň si ale Jihoafričané rázně klestí vlastní pěšinku. Je nadmíru sympatické, že svoje rebelantství nevážou ke konkrétním politickým idejím, nehlásají žádnou revoluci kromě té, jakou může uskutečnit každý z nás ve svém nitru. Poselstvím BCUC je osvobození mysli i těla a pokud to někomu zní nadneseně či vágně, jejich hudba mu věc spolehlivě objasní.
Kapela v ní mísí domácí tradice s hip hopem, soulem, gospelem i slam poetry (dalším hostem na desce je význačný americký představitel tohoto žánru Saul Williams), klíčové je však zuřivé nasazení a aura absolutní svobody vyjádření a prožívání, která kapelu při hraní obklopuje. Bohužel album samotné přináší trochu jiný obrázek než živá vystoupení a nutno říci, že obrázek chudší, zvukově a především emocionálně plošší. To by nemuselo být až tak překvapivé, s přenesením koncertního náboje do studia to nikdy není jednoduché, zvlášť u hudebníků, pro něž je živý projev určující. Nicméně jsem přesvědčený, že v tomto případě bylo možné, především co se týče mixu, dosáhnout přesvědčivějšího výsledku.
Osou skladeb BCUC je pružná baskytarová linka, částečně ostinátní, zároveň ale zvyšující napětí drobnými obměnami. Kolem ní se v různé intenzitě rojí polyrytmy perkusí a korunu tomu nasazují hlasy: zpívající, deklamující, překřikující se, se zvláštním důrazem na kontrast měkkého soulového vokálu zpěvačky Kgomotso Neo Mokone a vášnivého chrapláku Jovi Nkosiho, přecházejícího v manické výkřiky ne nepodobné skřekům rozparáděného Jamese Browna. Problém je v tom, že basa je na nahrávce až moc v popředí, zatímco vokály, které jsou tu hlavním nositelem emocí, naopak příliš utopené. Vzniká tak nepatřičně sofistikovaný hudební proud, v němž sice krásně rozeznáte každý úder konga, každé nadechnutí, ale to nejpodstatnější, to, díky čemu kapela naživo vyvolává dojem, že se může každou chvíli vznést, je na albu zbytečně utlumené.
Tím ale rozhodně nechci odrazovat od návštěvy jejich vystoupení na Colours nebo kdekoliv jinde. Naopak, navrhuji ochutnávku v podobě dostupných videí na youtube, která podávají daleko věrnější svědectví o potenciálu kapely než studiová vizitka, následně podtrhnout v programu červeně a určitě nezmeškat. Je skoro jisté, že se ve vás něco pohne a možná nenávratně změní.
tracklist:
1. The Journey with Mr. Van Der Merwe
2. Sikhulekile
3. Isivunguvungu