Beirut - Gallipoli (2019)
8/10
Přestože je k Beirut občas přiřazována i škatulka world music, mají s ní společného asi tolik, co mívali Mumford & Sons s americkým folkem. Tedy pramálo. Podobně jako u britských kolegů se vstřebávání balkánských, potažmo mexických inspirací do indierockového jádra odehrává nikoli na stylistické, ale instrumentální a tedy spíše povrchové úrovni. Schválně nepíšu povrchní, protože Zach Condon, stvořitel a jednoznačný lídr Beirut, dokázal své mladické okouzlení žesťovým burácením východoevropských dechovek přetavit v originální aranžérské pojetí, kterým svým písním vtisknul zvláštní povznášející až jásavou melancholii. A zatímco zmínění Mumford & Sons se po dvou albech z tenké folkové slupky úplně vyvlékli, Condon s dechy pracuje dál a organicky je vplétá do svých velebných melodií.
Přitom na minulé desce No No No už to vypadalo, že se i Beirut snaží od svého trademarku odstřihnout. Téměř rozverné rytmicko-klávesové figury mohly být vnímány jako akt vzdoru jednak vůči zaběhnutému rukopisu, jednak vůči těžkým životním zkouškám, jimž tehdy Condon čelil. Opětovný příklon k melancholičtějším náladám i dechovým partům na letošním albu Gallipoli tak možná paradoxně svědčí o tom, že se rodák ze Santa Fe při jeho nahrávání nacházel v o něco větší pohodě. Vstup do stejné řeky se ale pochopitelně nekoná, dechová sekce na desku nevtrhla s nějakým triumfálním halasem. Condon se dávno naučil ji organicky mísit s dalšími nástroji, ať už jsou to kytary, klávesy, ukulele nebo akordeon a je v tom stále zkušenější, nejednou se bez ní úplně obejde. Také rytmika Nicka Petreeho a Paula Collinse je přes svou úspornost zase o něco variabilnější, podobně jako Condonův zpěv, který už tak často nepřipomíná Tima Buckleyho.
I když je Gallipoli do jisté míry návratem k osvědčenému zvuku a atmosféře, skupina nerezignovala na snahu občerstvit je nějakým tím překvapením. Tím může být ambientní dojezd skladby Gauze für Zah nebo rafinovaně, s využitím legata i staccata zaranžované dechy ve We Never Lived Here. Pod pečlivou produkční rukou Gabea Waxe se neztrácí ani hity: až dojemně přímočará Landslide doprovázená vtipným "rytířským" videoklipem nebo titulní píseň, do níž Condon otiskl své dojmy z jihoitalského městečka Gallipoli, kde probíhala závěrečná fáze natáčení. Pokud tedy část fanoušků nesla pootočení stylového kormidla na minulé desce s nelibostí, může být tentokrát spokojená, ale zkrátka nepřijdou ani ti, kdo neradi vidí své oblíbence trčet v bezvětří. Kurz Condonových zamyšlených songů je za přispění čerstvých středomořských vánků nadále smysluplný.
tracklist:
1. When I Die
2. Gallipoli
3. Varieties of Exile
4. On Mainau Island
5. I Giardini
6. Gauze für Zah
7. Corfu
8. Landslide
9. Family Curse
10. Light in the Atoll
11. We Never Lived Here
12. Fin