Black Flag - Family Man (1984)

7/10

Podobně jako začal být punk koncem sedmdesátých let těm umělecky ambicióznějším kapelám brzy těsný, tak ani jeho mladší a drsnější bratříček hardcore nebyl ve své ortodoxní podobě pro mnohé jeho prominenty cílovou stanicí. Jedni z hlavních projektantů žánru, kalifornští Black Flag po příchodu Henryho Rollinse na post frontmana záhy opustili klasický HC model a začali směle experimentovat s formou i obsahem. Stali se tak součástí širší vlny muzikantů, pokládajících v polovině osmé dekády základy proudu, pro který se později vžil název post-hardcore.

Vinou právnických obstrukcí a vnitrokapelních neshod trvalo přes dva roky než Black Flag navázali na svou albovou prvotinu další velkou deskou, zato v roce 1984 vychrlili hned tři. Už jarní My War představilo skupinu operující daleko za horizonty ikonického debutu Damage, následující Family Man šlo ale v experimentování ještě o něco dál. Během prvních šesti krátkých tracků posluchač marně čeká na jakýkoli randál, protože je tvoří pouze mluvené slovo Henryho Rollinse. Následuje devítíminutová Armageddon Man, v níž se kapela k vokalistovi připojí a na pozadí ostinátní basové figury v ní kytara a bicí pendlují mezi hardrockově šťavnatými riffy a divokými free pasážemi. Ve čtyřech skladbách na B-straně pak naopak absentuje Rollins a Black Flag tu předkládají odvážný mix hardcoreu, rocku, jazzu a avantgardy.

Jde o originální a prudce nekomerční koncept, kterým skupina deklaruje své nemalé ambice ale i rozdílnost přístupů literárně zdatného frontmana a zbytku kapely pod vedením jejího zakladatele Grega Ginna. Vlastně se jedná o svého druhu split album dvou kapelních frakcí. Je jasné, že jeho mluvenou část si v reálném čase mají šanci vychutnat hlavně pokročilejší angličtináři, ale i těm ostatním by určitě mělo stát za to si Rollinsovy texty dohledat a přeložit. Nenajdou v nich totiž žádné černobíle zuřivé výpady proti "systému", jeho společenské sondy, bizarní minipříběhy a introspektivní ponory jsou podstatně vrstevnatější a – nebojme se toho slova – intelektuálnější než u většiny jeho žánrových kolegů. Navíc jeho přednes, občas i lehce rytmizovaný (Let Your Fingers Do the Walking) prozrazuje herecký talent, který v pozdějších letech zpěvák zúročil v mnoha filmových i televizních rolích.

Nicméně leckterý hudební fanoušek bude mít asi tendenci těch prvních osm minut přeskakovat, ani pak ho ovšem nečekají žádné jednoduché výplachy. Snad jen skladba I Won't Stick Any of You... se výraznějí přimyká k hardcoreové podstatě, naproti tomu Account for What? hovoří jasně jazzovým jazykem a Long Lost Dog of It působí jako spontánní improvizace. Jako celek není Family Man albem, které by lákalo k mnohačetnému poslechu. Zajímavé věci se na něm ale rozhodně dějí a čas od času stojí za to si připomenout, kterými pěšinkami se to v polovině osmdesátek ubíral stále ještě velmi mladý hardcore než se rozštěpil do množství dalších subžánrů a fúzí.

tracklist:

1. Family Man
2. Salt on a Slug
3. Hollywood Diary
4. Let Your Fingers Do the Walking
5. Shed Reading (Rattus Norvegicus)
6. No Deposit - No Return
7. Armageddon Man
8. Long Lost Dog of It
9. I Won't Stick Any of You Unless and Until I Can Stick All of You
10. Account for What?
11. The Pups Are Doggin' It