Black Rebel Motorcycle Club - Roxy 27.6.2018
Kouřové signály
Hudební styl, kterému se Black Rebel Motorcycle Club před dvaceti lety upsali, samovolně vyvolává představu dusného klubu,v němž siluety černě oděných muzikantů obklopují mračna cigaretového dýmu, prosvěcovaná střídmou ale efektní světelnou palbou. Rock'n'roll ne nutně rychle, zato pořádně nahlas, vazbení, pot, nějaký ten halucinogen není na škodu. Výjevy, naskýtající se středečním návštěvníkům klubu Roxy, těmto vidinám nezůstaly mnoho dlužny. Pravda, něco jako zakouřený klub už dnes patří do říše legend, ale kýženého efektu snadno dosáhne i dým umělý. Navíc ke cti kapely (nebo k neřesti, záleží na ctěném postoji ke kuřácké problematice) je třeba podotknout, že Peter Hayes si se zákazy hlavu nelámal a vesele odpaloval jedno retko za druhým.
Velmi slušně hlavním hvězdám prokypřili půdu domácí Beps 'n' Johnnies. Jejich songy pracují s podobnou sadou surovin jako BRMC, takže některé právě příchozí málem uvedli v omyl ("To ještě nejsou oni, ne?"). Publikum ale na žánrovou spřízněnost slyšelo a suverénní výkon trojice po zásluze ocenilo. Přesvědčivému zpěvu Báry Pokorné její statičnost nepřekáží, ostatně roli vizuálního magnetu obstarává bubeník Miloš Janák, ne náhodou na pódiu vystrčený do jedné lajny s ostatními. Plac pro černé rebely byl zahřátý.
Ti nastoupili bez prostojů, neokázale, s aktuální hitovkou Little Thing Gone Wild na úvod a dav byl okamžitě ve varu. Při třetí Beat the Devil's Tattoo sice zákeřná zpětná vazba kalifornskou trojku rozhodila natolik, že skladbu nedohrála, ale fantastická podpora ze sálu žádné zpruzelé obličeje nepřipustila. Dojem spadlého řetězu zmizel nejpozději s brutální dvojicí Berlin a Conscience Killer a pak už měli BRMC vše pevně v rukou. Plánované zvolnění uprostřed koncertu už jeho spád nijak nenarušilo, naopak odfrknout si na chvíli od pohlcující kytarové masáže nebylo od věci. Se sólovými akustickými čísly se vystřídali Peter Hayes (Complicated Situation) i Robert Levon Been (Echo), podobně jako se o hlavní vokální party spravedlivě dělili po celé téměř dvě hodiny. V další fázi, kde výborně zafungovala třeba novinka Spook, se sázelo hlavně na střední tempa a mohutné zvukové stěny přibližující muzikanty i jejich publikum branám horečnatého vytržení. Six Barrel Shotgun a Love Spreads pak roztančily a rozeskákaly i ty dosud zdrženlivější a mohlo být klidně vymalováno. Rozpálené Roxy se ale dočkalo ještě tříchodového přídavku s frenetickou hymnou Whatever Happened to My Rock 'n' Roll (Punk Song) jako stylovou tečkou.
Přes potíže v úvodu se kapela postupně dostala do skvělé pohody, evidentně potěšená euforickými reakcemi fanoušků, což bylo vidět především na Beenovi. Nešetřil ikonickými pózami se zdviženou kytarou, lezl na reprobedny a vůbec si show očividně užíval, zatímco Leah Shapiro za bicími byla v kontrastu k situaci u předkapely tou nejméně nápadnou, přesto nepostradatelnou osobou. Pod kotel přikládali všichni tři rovným dílem a vydatně. Ani obavy z akustických dispozic daného prostoru se nepotvrdily. Kytarové burácení se sice často slévalo do nepropustné zvukové masy, ta ale zůstávala správně šťavnatá a pikantní. Co že se to stalo s naším rock'n'rollem? Zatím nic fatálního, v péči Black Rebel Motorcycle Club pořád ještě žije, kouše a škrábe.