Black Sabbath - 13 (2013)

8/10

Vyplatilo se počkat. Na studiové desce, která by posvětila reunion původní sestavy Black Sabbath, se začalo pracovat už na počátku nového milénia, z různých důvodů však práce zůstala stát další dekádu. Podle Ozzyho Osbournea v té počáteční fázi nebyla ještě chemie mezi členy kapely úplně dokonalá. V letech 2012 až 2013, kdy se skupina znovu sešla ve studiu, musela být situace podstatně odlišná, soudě aspoň podle výsledku, který se o pár měsíců později objevil na pultech. Přestože v sestavě nakonec kvůli právním neshodám chyběl bubeník Bill Ward, zbylá trojice s pomocí Brada Wilka (Rage Against the Machine, Audioslave) dokázala přijít s nahrávkou, která se obrací k tomu nejlepšímu, co kapela vytvořila na začátku sedmdesátek a zároveň zní čerstvě a energicky.

Různá pomrkávání směrem k roku 1970 a prvním dvěma albům jsou nepochybně záměrná. Skladba Zeitgeist s akustickou kytarou, bubínky a lehce zkresleným vokálem odkazuje k podobně pojaté Planet Caravan z alba Paranoid, foukací harmonika v Damaged Soul zase připomene píseň The Wizard z eponymní prvotiny. Tu kdysi otevíraly zvuky deště a zvonů, stejnou kulisu teď symbolicky slyšíme v závěru alba 13, po doznění poslední písně Dear Father, jako výmluvné gesto loučení a uzavření kruhu. Navíc k ikonickým prvním minutám alba Black Sabbath a stejnojmenného songu se hlásí i zatěžkaný riff a jeho následné přitlumení na začátku úvodní skladby End of the Beginning.

To jsou ale jen detaily, takový milý fan service, na němž album 13 nestojí. Tony Iommi dokazuje, že má pořád v zásobě dost původních nápadů. Svoje riffy sice tahá ze stejné přihrádky jako před čtyřiceti lety, není to ale žádné druhořadé zboží. Ten ze skladby Damaged Soul, vzdouvající se a převalující jako rozbouřený oceán, ale i další z písní Loner nebo Age of Reason, si klidně může vystavit ve vitrínce vedle svých nejlepších. Ani návrat ke kompoziční rozmáchlosti nepůsobí recyklovaně ani křečovitě, osmiminutovky End of the Beginning i God Is Dead? jsou vystavěné zkušeně a s nepolevujícím napětím. Čerstvě a důrazně zní dokonce i zpěv Ozzyho Osbournea, kterému klid a komfort studia ve společnosti staré party evidentně svědčí víc než koncertní pódia, na nichž byl už dlouhá léta jen stínem sebe sama. Věrohodnější je vzhledem k věku v hlubších polohách (God Is Dead?), ale docela přesvědčivě šplhá i do výšek (End of the Beginning).

Svůj podíl na tom, že comebackové album (téměř) klasické sestavy zní moderně a i v kontextu metalové hudby 21. století stále relevantně, má jistě i slovutný Rick Rubin v roli producenta. Na jeho hlavu se sice snesla vlna kritiky za způsob, jakým podle některých necitlivě zkomprimoval zvukové vrstvy podle hesla "čím hlasitější, tím lepší", ale řekl bych, že co je problém pro hrstku audio labužníků se sluchem zvukaře, to většina posluchačů vůbec neřeší. Rubinův přístup možná jde na ruku trendům a komerčnímu hledisku, jenže Black Sabbath už také dávno nejsou žádný underground a myslím, že trocha té zvukové pompy jejich albové derniéře nakonec sluší.

Album 13 neprozkoumává nové kontinenty, to ostatně ani nebylo záměrem jeho tvůrců. Že jsme od nich podobné postupy už mnohokrát slyšeli, vůbec nevadí, pokud jsou nám servírovány v takové top kvalitě. Přiměřená dávka nostalgie je v případě rozlučkové desky zcela oprávněná, patří i do textů, v nichž si osobní vyznání i moralizování nad zkaženým světem zachovávají důstojnost a věrohodnost. Závěrečnou kapitolu (pokud o tři roky mladší EP The End vezmeme jako epilog) příběhu, který v jejich životech hrál zcela zásadní roli, nemohli Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler napsat lépe. Všechny někdejší rozbroje a kvalitativní propady smázli tímhle šťavnatým a svěžím metalovým testamentem a značka Black Sabbath tak může odpočívat v pokoji.

tracklist:

1. End of the Beginning
2. God Is Dead?
3. Loner
4. Zeitgeist
5. Age of Reason
6. Live Forever
7. Damaged Soul
8. Dear Father