Blanco Teta - Rompe Paga (2023)
8/10
Svoboda v hudebním vyjádření, svoboda v každodenním životě, pro argetinskou skupinu Blanco Teta jde v obou případech o primární potřebu. Do jejich písní se tenhle bezpodmínečný požadavek propisuje prostřednictvím žánrově nepolapitelného uragánu, v němž se potkává hardcore punková zběsilost s hlukovými nálety, prahu bolesti se dotýkající řev s melodickými, autotunem zprohýbanými vokály, zefektované kvílející violoncello s elektronickou zvukomalbou, přímočará řezničina se sofistikovanými experimenty. Zuřivost a vztek jsou takřka hmatatelné, nikoli však bezhlavé. Carola Zelaschi, Violeta Garcia, Josefina Barreix a Carlos Quebrada dávají svým frustracím i touhám nejen volný průchod, ale i jasně definovaný směr.
Přestože se čtveřice, hlásící se k transfeministickým idejím a queer komunitě, charakterizuje jako rovnocenný kolektiv, za ústřední postavu můžeme považovat skladatelku, producentku a bubenici Carolu Zelaschi. Na argentinské alternativní scéně je respektovanou umělkyní se záběrem od improvizace a soudobé hudby po latinskoamerický indie pop, a to se promítá i do podoby písní Blanco Teta, které je těžké jednoznačně definovat. Debutové album Rompe Paga, navazující na EP desky Blanco Teta (2017) a Incendiada (2020), má sice punkovou intenzitu a odpovídající stopáž, která nepřesáhne půlhodinu, avšak ničím neomezovaný přísun různorodých inspirací ji bezpečně vzdaluje jakémukoli rockovému purismu.
Už jen přítomnost violoncella v obsazení kapely mnohé napoví. Tento nástroj nejen částečně supluje chybějící kytaru, v rukou Violety Garcíi se za pomoci efektů dokáže změnit i v zabijáckou noiseovou mašinu. Podobně subverzivní je i použití hračky jménem autotune, z níž se především v posledním desetiletí stal všudypřítomný plevel, její zapojení do šíleného konceptu Blanco Teta je však překvapivě funkční. V úvodní skladbě Shuga už tak velmi expresivní vokál šponuje k ještě dramatičtějším metám, v melodičtějších písních jako Hoy no nebo Perro se zase stává okénkem, kterým do tvorby kapely nakukuje hyperpopová výstřednost.
Avantgardní pojetí punkové agrese není v případě Blanco Teta jen samoúčelnou snahou šokovat, i když i to může být součástí plánu. V boji za právo na vlastní identitu - sexuální, genderovou či jakoukoli jinou – neváhají sahat k esteticky krajním prostředkům a to nejen hudebním. Součástí jejich vystoupení jsou extravagantní kostýmy, řetězy nebo výrazné líčení. Hněv Blanco Teta je však nejen vášnivý ale i pečlivě artikulovaný a konkrétně zaměřený. Třeba proti frustraci z otrocké závislosti na zaměstnání, které z člověka svou rutinou vysává veškerou kreativitu, jak to dost explicitně vyjadřuje už samotný název písně Me kgo en el lauro (Seru na svou práci). Podobné znechucení nad degradací jednotlivce v rámci konzumní společnosti vyjadřují i titulní Rompe Paga (Placená pauza) nebo singlová Hoy no (Dnes ne). Ve skladbě Perro jakoby se pocit euforie z osvobození svých potřeb a úzkost ze společnosti, která právě tuto nespoutanost trestá vyvržením, potkávaly v poněkud méně jednoznačné směsi emocí. V elektronikou podbarvené La Luz zase kapela prozkoumává tenkou hranici mezi státní zvůlí a nedávnými pandemickými restrikcemi, které tak jako mnoho jiných umělců ovlivnily i fungování Blanco Teta v době příprav alba.
Ve věčném vzájemném přetlačování individualismu a kolektivismu tedy argentinský kvartet dává jednoznačně přednost tomu prvnímu. A i když se můžeme ptát, jestli by postoj k těmto dvěma protikladům neměl být přeci jen vyváženější, nedá se popřít, že Blanco Teta jsou na své křížové výpravě za neomezenou svobodu jednotlivce naprosto strhující. Jejich Rompe Paga patří díky své energii, drzosti a kreativnímu pohrdání hudebními konvencemi k nejodvážnějším a nejoriginálnějším debutům současnosti.
tracklist:
- Shuga
- Wifimental
- Me kgo nel lauro
- Hoy no
- RNR (Se me entanga el short)
- La Luz
- Perro
- Rompe Paga