Bob Dylan - Blood on the Tracks (1975)

10/10

První polovina sedmdesátých let nebyla Dylanově kariéře zdaleka tak příznivě nakloněná jako zlatá éra sixties. Tehdy byl osobností, která měnila svět pop music a cloumala veřejným míněním. Každá jeho deska byla mistrovským kouskem, ať už byla takto oceněna hned nebo si na statut klasiky musela chvíli počkat. Další roky ale už tak jednoznačný lesk neměly. Některá jeho alba se dočkala vřelého přijetí (New Morning), jiná spíš rozpačitých reakcí (dobové odsouzení Self Portraitu zmírnil čas a nedávné přepracování v rámci Bootleg Series) nebo rovnou opovržení (album Dylan bylo ovšem hlavně záležitostí zhrzené firmy Columbia). Jako by na útěku před svým nechtěným mediálním stínem poněkud ztratil orientaci. Jeho diskografie vyhlíží chaoticky a kolísá i její kvalita, Dylan koketuje s herectvím (Pat Garrett & Billy the Kid), odchází od firmy a zase se vrací a idylický není ani jeho osobní život. Manželství se mu neodvratně hroutí a právě tenhle moment ovlivnil jeho vrcholná alba z poloviny dekády nejvíce.

Když postavíme písně z Blood on the Tracks vedle Dylanových protestsongů z let 1962-1964 nebo surreálných rébusů období následujícího, jde o úplně jiný svět. Svět mnohem srozumitelnější a osobnější. Téma osudové milostné havárie a zlomeného srdce se vine celou nahrávkou. Poněkud vybočuje snad jen Idiot Wind, kde Dylan navíc ventiluje svoje znechucení nad svým zkresleným mediálním obrazem, a westernově stylizovaný morytát Lily, Rosemary and the Jack of Hearts, v němž ale nešťastná láska rovněž figuruje v první linii.

Bob Dylan tentokrát nepokrytě vypráví svůj vlastní příběh. Vztah popisovaný v písních alba je hluboký a životní a rozčarování z jeho konce o to bolestivější. Dylan se básnické licence úplně nevzdává, kulisy příběhů jsou většinou fiktivní a míru autobiografičnosti stále můžeme jen odhadovat (což je dobře). Přesto je jasné, že pitvá především vlastní manželství a snaží se dobrat příčin jeho krachu, přičemž se vlastní viny ani zdaleka nezříká. A tahle otevřenost, věc u Dylana málokdy vídaná, se odráží i v naléhavosti jeho zpěvu, zejména v komornějších písních jako jsou Simple Twist of Fate, You're a Big Girl Now nebo If You See Her, Say Hello.

Zjitřené city a úpěnlivá snaha je vyjádřit ne vždycky tvorbě svědčí. Dylan ale dokazuje, že i teď je schopný zachovat si potřebný odstup a vtělit svoje trable a smutky do nadčasových písňových forem. Skladatelsky je opět v excelentní formě. Výborné, tradičně strukturované a přece vynalézavé kompozice sype z rukávu stejně jako výrazné melodie, kterým pranic nevadí, že se je autor snaží zamaskovat svou ledabylou intonací. Stylově se spolu s výtečnými doprovodnými muzikanty drží folkrockové linie s poměrně soft zvukem, jemuž dominují akustické kytary. Vybočení směrem k blues (Meet Me in the Morning s důraznější elektrickou kytarou) nebo country (Lily, Rosemary and the Jack of Hearts) jsou zcela přirozená.

Albem Blood on the Tracks se Bob Dylan vrátil na vrchol. Ti, kdo ho začínali vnímat jako vyhasínající relikt revolučních šedesátých let, byli nuceni svůj názor přehodnotit. Navíc se ukázalo, že nemusí být vnímán jen jako legendami opředená intelektuální ikona, ale také prostě jako chytrý a citlivý chlápek, co píše úžasné písničky.  

tracklist:

1. Tangled Up in Blue
2. Simple Twist of Fate
3. You're a Big Girl Now
4. Idiot Wind
5. You're Gonna Make Me Lonesome When You Go
6. Meet Me in the Morning
7. Lily, Rosemary and the Jack of Hearts
8. If You See Her, Say Hello
9. Shelter from the Storm
10. Buckets of Rain