Bob Dylan - Shadows in the Night (2015)
8/10
Na Dylanových nahrávkách se v novém miléniu objevil jeden nový a nečekaný prvek. Blues, folk, rock'n'roll, country, to všechno se v různých poměrech jeho tvorbou táhne odedávna, ale počínaje albem Love and Theft v něm sílí potřeba vyjadřovat se také hudebním jazykem bílé předrock'n'rollové Ameriky, který vycházel především z uhlazenějších podob jazzu. Swingové popěvky a sentimentální cajdáčky stojí bok po boku se zemitým bluesovým tvaroslovím.
Proto není až tak překvapivé mistrovo rozhodnutí natočit kolekci písňových standardů spojených se jménem největšího z croonerů, Franka Sinatry. Šokující není ani úcta s jakou k danému repertoáru přistoupil. Co ale rozhodně a velmi pozitivně překvapí, je Dylanova hlasová forma. Jakoby nám ji už pěknou řádku let záměrně tajil svým stále opotřebovanějším krákáním, aby teď o to víc zazářil. Jeho zpěv samozřejmě nemá tu profesionální jistotu a mužně romantický odér jako zde přezpívávaný klasik a ani se nepokouší mu vyrovnat. Je ale čistý a neuvěřitelně disciplinovaný, což u tohoto zlomyslného prznitele vlastních vokálních linek bohatě stačí k obdivnému zahvízdnutí. Důvod je celkem zřejmý: zatímco na jeho vlastním písečku většinou píseň slouží, ba přímo otročí svému autorovi, covery na albu Shadows in the Night představují opačný případ. Dylan si vybral výhradně balady, a to především z pozdějšího Sinatrova repertoáru z konce 50. a začátku 60. let, tedy z doby, kdy on sám musel okolní hudební vlivy vnímat nejsilněji. Plně se podřídil jejich duchu a ještě prohloubil jejich intimitu. Melodie, slova, hlas, to je, oč tu běží. Holé písňové jádro, kterému se Dylan klaní s nostalgickou noblesou.
Hudební doprovod je tak decentní, jak to jen jde, většinou ho sotva vnímáme. Odpouští si smyčcový cukrkandl originálů, ten by k Dylanovu technicky méně zdatnému zpěvu určitě příliš nepasoval. Dechové nástroje o sobě jen málokdy dají výrazněji vědět, nejvíc v závěrečné That Lucky Old Sun, v našich končinách asi nejznámější položce alba. Jediný instrument, který na sebe poutá větší pozornost, je pedálová steel kytara Donnieho Herrona proznívající celým albem a vytvářející takovou tu typicky americkou sentimentální a jakoby vánoční atmosféru. Až se divím, že se s nahrávkou Dylan nevytasil o pár měsíců dřív, na předvánoční trh by se náladou hodila stejně jako jeho šest let stará Christmas in the Heart.
Celé je to nezáludně konzervativní, ale také ohromně procítěné. Kdy naposledy s námi Dylan hrál takhle na rovinu? Dylanologové budou jistě čerstvou zákrutu mistrovy kariéry rozebírat ze všech stran, ale skutečnost podle mě nikdy nebyla jednodušší. Bob prostě nahrál písně, které má rád a které ho provázely mládím, ačkoliv to tehdy byla úplně jiná muzika, jíž se nechal ovlivňovat. Možná, že tenkrát Sinatrovy slaďáky bral tak trochu jako guilty pleasure, dnes se k nim ale hrdě hlásí a nestydí se ani trochu. A ať už jde o písničky samotné nebo o způsob, jakým se jich ujal, nemá vůbec za co.
tracklist:
1. I'm a Fool to Want You
2. The Night We Called It a Day
3. Stay with Me
4. Autumn Leaves
5. Why Try to Change Me Now
6. Some Enchanted Evening
7. Full Moon and Empty Arms
8. Where Are You?
9. What'll I Do
10. That Lucky Old Sun