Bob Dylan - Tempest (2012)
9/10
Snad každý dlouhodobě aktivní muzikant si projde nějakým tím hubenějším obdobím a Bob Dylan nebyl výjimkou. Zdá se ale, že ohledně uměleckých nezdarů si svůj díl už definitivně vybral, protože jeho poslední alba něco takového nepřipomínají ani vzdáleně. Od Time Out of Mind mají stabilní a zatraceně vysokou úroveň a potvrzují, že skutečný talent nemusí ty nejostřejší náboje vystřílet v pětadvaceti. V tomto případě kvalita munice s věkem nesouvisí. Tempest, stejně jako jeho čtyři předchůdci (nepočítám vánoční Christmas in the Heart, ačkoliv i to je povedená nahrávka), je opět mistrovské dílo.
Mnohovrstevnatá plátna, která Dylan v textech před posluchačem rozprostírá, přímo vybízejí k výzkumnickým ponorům do jejich významů a četných intertextuálních odkazů. Opět je to fascinující kaleidoskopický průlet (nejen) americkou kulturou, plný historických reálií, náboženské symboliky, politických narážek, literárních i písňových citací. Písničkářův pronikavý intelekt i cit pak tohle všechno skládají do hutné, poetické a nadčasové zprávy o lidském údělu, tu sarkasticky zábavné, jindy prodchnuté chmurnou skepsí.
Každá z deseti skladeb je pečlivě zbroušeným drahokamem, hudební delikatesou specifické chuti. Rozmarná Duquesne Whistle rozjíždí album ve stylu raného swingu, zatímco následující Soon After Midnight se ohlíží za stejnou érou v komorním baladickém duchu. V Narrow Way ovšem Dylan s kapelou pořádně přidají plyn a neodbytným kytarovým riffem ženou píseň vpřed jak bičem káču. V nostalgické Long and Wasted Years se Dylan uchyluje k polomluvenému vokálu, naopak nezvykle asertivně zní jeho zpěv v naštvaném, rockově chytlavém kousku Pay in Blood.
Banjo a housle podmalovávají skotskou baladou inspirovaný song Scarlet Town, čímž mu dodávají nádech prašného westernového eposu. Jednoznačnou bluesovou směrovkou v podobě archetypálního "hoochie coochie" riffu je opatřená píseň Early Roman Kings, k folkovým pramenům se vrací Tin Angel. Temnou mordýřskou baladu táhne především plíživá basa dlouholetého spoluhráče Tonyho Garniera a Dylanův vemlouvavý zpěv. Titulní čtrnáctiminutová skladba přináší další proměnu: sladká countryová melodie ve valčíkovém rytmu podbarvená steel kytarou a Dylanova verze posledních minut na palubě Titanicu. V závěrečném ploužáku Roll on John pak písničkář skládá hold Johnu Lennonovi, na něhož upomíná nejen text, ale i melodie.
Záda Dylanovi kryjí muzikanti, kteří s ním v různých konstelacích nahrávali i předchozí alba (s výjimkou toho vánočního), a ve vzájemné souhře se to odráží. Kapela je perfektně seřízená, šlape jak fordka Františka Koudelky, ale zároveň dodává písním i patřičnou dávku autentické "špíny", takže výsledek je na hony vzdálený profesorské upjatosti. Všechno tu zkrátka do sebe zapadá, ladí jedno s druhým. Bob Dylan už dávno nemusí nikomu nic dokazovat a možná i proto se stále drží na hřbetě vlny a jeho spanilá jízda novým miléniem pokračuje.
tracklist:
1. Duquesne Whistle
2. Soon After Midnight
3. Narrow Way
4. Long and Wasted Years
5. Pay in Blood
6. Scarlet Town
7. Early Roman Kings
8. Tin Angel
9. Tempest
10. Roll on John