Bossacucanova - Our Kind of Bossa (2014)

8/10

Hudba Brazílie tvoří bohatý, vrstevnatý a soběstačný ekosystém, v němž se desítky lokálních stylů neustále promíchávají na časové i prostorové ose. Jednou z kapel, pro které je bezstarostné křížení starého s novým zcela přirozené a žánrový purismus nežádoucí brzdou, jsou Bossacucanova z Ria. Jak už jejich název naznačuje, východiskem je pro ně tradiční bossa nova v čelním střetu s moderní elektronikou, ovšem bez přesně vymezených stylových mantinelů. Také album Our Kind of Bossa, kterým skupina oslavila patnáct let existence, svobodně těká mezi bossa novou, sambou a taneční elektronikou, a je především poctou brazilské hudbě jako celku a zároveň dokladem její schopnosti nakráčet do třetího tisíciletí se svěžím větrem v zádech.

Jedná se vlastně o reedici o dva roky starší desky Nossa Onda É Essa!, kterou k patnáctému výročí kapely vydal pod změněným názvem americký label Six Degrees Records. Jádro seskupení - baskytarista Márcio Menescal, producent a klávesista Alex Moreira a DJ Dalua - si jako obvykle přizvali celý houf vynikajících instrumentalistů i zpěváků a zpěvaček. Mezi nimi nemůže jako pravidelná posila chybět Moreirova manželka Cris Delanno, hostující ve třech písních, a nepřekvapí ani účast Roberta Menescala, Márciova otce, s nímž Bossacucanova nahrála už Latin Grammy oceněnou desku Brasilidade.

Další jména už pozdvihnou obočí výš. Formace Os Cariocas působí na brazilské scéně od 40. let a její příspěvek v úvodní skladbě Adeus América je krásným příkladem, jak přirozeně skloubit vokální tradici s úderným elektronickým podložím. Účast královny brazilské samby Elzy Soares (A Pedida É Samba) zase napovídá, že její napojení na aktuální rockové i elektronické vlivy na oslavovaném albu A Mulher do Fim do Mundo z následujícího roku nepřišlo tak úplně zčistajasna. Výběr vokalistů přispívá k pestrosti celé kolekce. Vedle věkem a životními kotrmelci zdrsnělého hlasu Elzy Soares tu máme uvolněnost a nedbalou eleganci Wilsona Simoninhy v písních Adeus América a Waldomiro Pena, které beat spolu s dechy a elektrickou kytarou dodává až funky nádech. Hebká melancholie dýchá ze zpěvu veterána Emilia Santiaga (É Preciso Perdoar), jenž bohužel zemřel ještě před vydáním této reedice. Pro změnu až rozpustilý duet mají na svědomí Cris Delano a Martinho Da Vila v písni Segure Tudo.

Některé skladby jsou důkladněji podepřené elektronickým beatem, syntezátory nebo scratchingem (Deixa a Menina, Segure Tudo), jiné mají akustičtější formu (É Preciso Perdoar, Deixa pra Lá, Tô Voltando), někdy jde o čistou bossa novu, jindy spíš sambu ale většinou se takové podružnosti vůbec neřeší. Zdroje brazilské hudby jsou bezedné, stejně jako možnosti její aktualizace, a byla by škoda ji násilím vtěsnávat do neměnných vzorců. Tohle členové Bossacucanova dobře vědí. "Jejich druh bossy" sice není bůhvíjak novátorský experiment, tradiční písně ale oprašují bez zbytečného sentimentu nebo piety a podtrhávají tak jejich nadčasovost. A především se na ně báječně tančí.

tracklist:

1. Adeus América
2. Deixa a Menina
3. Balança - Não Pode Parar!
4. A Pedida É Samba
5. É Preciso Perdoar
6. Segure Tudo
7. Ficar
8. Waldomiro Pena
9. Deixa pra Lá
10. Rio de Inspiração
11. Tô Voltando