Bruce Springsteen & The E-Street Band - Synot Tip Arena 11.7.2012

Někdy se sny opravdu plní. Od chvíle, kdy se mi na konci osmdesátých let dostal do ruky legendární pětialbový živák (tenkrát ještě pouze na kazetách), jsem jen tiše doufal, že snad jednou něco podobného zakusím na vlastní kůži. A stalo se. S pořádným zpožděním, ale přece. Poznámky o tom, že před třiceti lety musela být ta energie ještě větší, rád přenechám škarohlídům. Bruce Springsteen spolu s nepřekonatelným E-Street Bandem předvedli v Synot Tip Areně dokonalou symbiózu profesionality a nasazení a potenciál svůj i nadšeného publika vyždímali do poslední kapičky.

Euforie propukla hned se Springsteenovým vstupem na pódium: sám se španělkou odehrál titulní píseň z neprávem přehlížené desky The Ghost of Tom Joad a teprve pak se jeviště zaplnilo čtrnáctičlenou rock'n'rollovou mašinou, která okamžitě přesvědčila všechny přítomné, že právě ona definuje pojem stadionový rock v tom nejlepším slova smyslu. Během tří skladeb (Badlands, Prove It All Night, We Take Care of Our Own) kapela zhruba nastínila strategii playlistu: očekávatelné tutovky, zřídka zařazované, ale stejně dobré písně (pro inspiraci si The Boss s oblibou chodil do publika, z jehož předních řad vytahoval improvizované transparenty s názvy vytoužených písní) a novinky z desky Wrecking Ball, které se mezi letitými hity rozhodně neztrácely. Zaznělo jich celkem šest a především Irskem načichlá dupárna Shackled and Drawn i s gospelovou codou odzpívanou na forbíně Springsteenem a vokalistkou Cindy Mizelle patřila k vrcholům večera.

Přes fantastické výkony jednotlivých muzikantů i kapely jako celku se všechno logicky točilo kolem hlavního hrdiny, jehož charisma dosahuje mamutích rozměrů. Kdo jiný dokáže v sobě takhle skloubit bezprostřednost chlápka odvedle, silácké rockové pózy, uvěřitelný patos, žertování s publikem i jeho hecování ("You can't take it anymore!")? Bruce se během těch tří hodin dokázal stát důvěrným kámošem všech víc jak dvaceti tisíc přítomných. Mezi jevištěm a hledištěm se vytvořilo takové pouto, jakých se ani na těch nejlepších stadionových monstrakcích nedočkáme. Vytahování malých slečen na pódium (jednou to byla pěvecká improvizace při Waitin' on a Sunny Day, podruhé taneček na Dancing in the Dark), pobíhání, roztleskávání, rozezpívávání, potřásání rukama s prvními řadami, to jsou všechno vyvanulá rock'n'rollová klišé, ovšem jen pokud je neprovozuje taková osobnost jako Bruce Springsteen. Jemu zkrátka zobal z ruky každý, pro rezervovaný nadhled ten večer nebylo místo. Byla to show, všichni to věděli a všichni si to užívali. Energie proudila z pódia do publika, odtamtud se vracela k muzikantům, které nabudila k ještě silnější odpovědi a tak pořád dokola.

Zhruba ve třetině koncertu nastalo mírné zklidnění v podobě série baladických čísel, kterou uzavíralo nebraskovské Atlantic City, oproti studiové verzi ale podstatně hřmotnější, ale pak už se zase pořádně šlapalo do pedálů. Koho neroztančila Because the Night (zakončená extatickým sólem Nilse Lofgrena), ten těžko odolal při Working on the Highway a hymnický refrén The Rising zpívali už všichni bez rozdílu. Po tklivé Thunder Road přerušené vzpomínkou na před rokem zesnulého Clarence Clemonse (jeho synovec Jake ho ovšem zastoupil velmi zdatně) přišla chvíle pro nejsilnější nálože: Born in the U.S.A., Born to Run, Dancing in the Dark... Tradiční finále tohoto turné - cover Isley Brothers (známější je ale samozřejmě beatlsácká verze) Twist and Shout, zaznělo i tentokrát. Ještě předtím sehrál Springsteen se Steviem van Zandtem menší hereckou etudu na téma "totálně odrovnaný stařec, kterého musí jeho kytarista křísit namočenou houbou", ale pak, už jen v propoceném triku, zasadil zmíněným evergreenem divákům poslední ránu s neztenčenou silou.

Po třech hodinách a dvaceti minutách (Poslední půlhodinu už ale světla na stadiónu svítila naplno, zřejmě na znamení, že se přetahuje policejní hodina. Těžko si ale dovedu představit jak se někdo vkrádá na pódium a uřícenému zpěvákovi šeptá: "Pane Springsteen, už musíme končit.") bylo po všem. To, že všichni muzikanti jeli nadoraz a diváci jim nezůstali nic dlužní, je bez diskuse, ale stejně tak věřím, že všichni odcházeli s pocitem, že by nějaký ten nášup ještě zvládli.