C&K Vocal - Generace (1977)

7/10

Samozvaní dohlížitelé nad neposkvrněností socialistické morálky nainstalovali během 70. let do edičních plánů Supraphonu i Pantonu neobyčejně husté síto. Jen vzácně se jím podařilo protlačit něco smysluplnějšího, co pouze nekopírovalo představy patolízalských kulturních kormidelníků o "náležité" úrovni hudební produkce. A nedejbože aby to snad zavánělo rockem. Ještě tak nějaký ten nezávadný instrumentální jazzrock, ale zpívaný bigbít? Té práce s cenzurováním textů! K těm osvěžujícím kapkám, které sítem přeci jen proklouzly, patří určitě album Generace sdružení C&K Vocal. Jeho exportní verze v angličtině a s mírně odlišným repertoárem vyšla dokonce ještě o něco dřív.

Seskupení výrazných pěveckých osobností pod uměleckým vedením Ladislava Kantora mělo k rockové hudbě od začátku vstřícný vztah a ještě před Generací účinkovalo na některých významných deskách včetně Mišíkovy sólové prvotiny. Na svou vlastní profilovou kolekci si C&K Vocal pro změnu přizval elitní muzikanty právě z jeho okruhu. Pavel Fořt, Vladimír "Guma" Kulhánek a Jan Kubík byli spolu s Mišíkem členy nejslavnější sestavy Flamenga a na album Generace přispěli nejen svými hráčskými schopnostmi, ale i "zapůjčením" dvou nesmrtelných písní z Kuřete v hodinkách, flamengovského opusu magnum. Svébytnými coververzemi skladeb Rám příštích obrazů a Doky, vlaky, hlad a boty se C&K Vocal hrdě přihlásil k tomu nejlepšímu, co zůstalo po přednormalizačním rockovém vzedmutí.

Díky propojení vokální profesionality s rockem nebo folkem se Kantorův soubor dopracoval k velmi originálnímu tvaru, který ale zároveň dnes už zní poněkud zastarale. Ve skvěle sladěných vícehlasech C&K Vocalu je určitá divadelní sošnost, kterou se ne vždy daří s rock'n'rollovým feelingem skloubit. Také v Kantorových textech je někdy cítit dnes už těžko stravitelný patos a sklon k poučování (že by nomen omen?). To se nejvýrazněji projevuje ve chvílích, kdy se sólového partu ujme Jiří Cerha (Na kraji, Generace), který nezapře tendenci k nepříjemnému přehrávání. Podstatně lépe se s tím vyrovnávají Luboš Pospíšil a Helena Arnetová. Pospíšilův výkon v artrockově rozmáchlé písni Oty Petřiny Lásko, lásko předznamenává jeho úspěšné sólové zářezy. Výborně se uvedla i Petra Janů v titulní Generaci. Dost nevýrazný a dokonce s artikulací bojující je naopak zpěv Ladislava Kantora v závěrečném Chorovodu Marka Grechuty.

Rocková instrumentace dodává písním šťávu, jakou tehdy na supraphonských deskách mělo máloco, přesto se většinu času drží spíše své podpůrné role pro sborové i sólové vokály, o něž jde především. Rázněji se hlásí o pozornost ve skladbě Lásko, lásko, kde flamengovskou sestavu alternuje Ota Petřina (ústřední kytarový riff), rytmika Vladimír Padrůněk a Vlado Čech a také Martin Kratochvíl, jehož době poplatnou syntezátorovou vložku bych ovšem raději oželel. Málo bigbítové, zato ale o to nadčasovější je renesanční hudbou inspirované aranžmá písně Vteřiny.

Zub času je vůbec asi tím nejzásadnějším problémem alba Generace. Obávám se, že zvukově i myšlenkově může v dnešní době už jen těžko plně rezonovat. I tak je ale na něm co obdivovat a jeho schopnost evokovat ducha doby může být pro někoho (a nejen pamětníky) naopak pozitivním faktorem, záleží na úhlu pohledu. Jeho zásluhy na uchovávání rockové tradice v normalizační pustině jsou ovšem nepopiratelné.

tracklist:

1. Rám příštích obrazů
2. Na kraji
3. Lásko, lásko
4. Doky, vlaky, hlad a boty
5. Generace (Životopis)
6. Vteřiny
7. Chorovod (Korowód)