Can - Future Days (1973)

9/10

Future Days uzavírá zásadní trojlístek alb s Damo Suzukim za mikrofonem. Trojlístek, který výrazným způsobem formoval nejen obsah pojmu krautrock, ale i podobu mnoha dalších navazujících hudebních větví. V případě této desky bývá nejčastěji skloňován termín ambient. Can tady skutečně ke genezi tohoto žánru přidávají důležité střípky, zároveň si ale zachovávají svůj osobitý rukopis rozvíjený na minulých deskách.

Rytmus tvoří stále základní osnovu, ale celek má nyní o něco abstraktnější charakter. Zvuková paleta využívá tlumenějších barev a jemnější kresby, kontrasty nejsou tak křiklavé. Nervní tikání rytmiky je vyvažováno táhlými klávesovými plochami a kytarovými vlákny a vlnkami, zpěv se opět stahuje více do pozadí. Zlom ale není zase tolik radikální, tok hudby stále podléhá záhadným slapovým jevům, pod jejichž vlivem mění nepředvídatelně tempo, intenzitu i strukturu. Tyto procesy jen tentokrát neprobíhají tak bouřlivě, a i když skrytý neklid stále pulzuje pod povrchem, konejšivá vrstva, která ho překrývá, je tlustší.

Pořád to ale není žádné jalové relaxační mastičkářství a nic na tom nemění ani použití zvuků oceánu a ptačího zpěvu ve skladbách Future Days a Bel Air, ostatně nijak rozsáhlé. A Can nezapomenou ukázat ani svou přístupnější, méně zamlženou tvář v písničkové Moonshake s důrazným, ba přímo tanečním beatem. Album tak zůstává soudržné zvukem i atmosférou, zároveň ale dostatečně rozmanité a pozornost stimulující, což staví jasnou hranici mezi ním a definicemi "pravého" ambientu. Hranici mezi inovátory a žánrovými dělníky.

tracklist:

1. Future Days
2. Spray
3. Moonshake
4. Bel Air