Celtic Frost - Into the Pandemonium (1987)
8/10
Pohrdání žánrovými mantinely podnítilo švýcarské Celtic Frost na albu Into the Pandemonium k jejich nejsmělejším experimentům. Nepochybně si díky němu zajistili čestné místo mezi nejvlivnějšími metalovými průkopníky, o jejich příspěvku k vývoji black, gothic a zejména doom metalu není třeba diskutovat. Zároveň ovšem album s odstupem času vykazuje nedostatky vlastní právě průkopníkům. Ti ostatním prošlapávají cestu, jejich objevy ale často dostanou propracovanější a komplexnější podobu až v dílech jejich následovníků, které pak – málo spravedlivě ale pochopitelně – čeká i větší ohlas, zatímco vynálezci se stávají kultem pro zasvěcené.
Právě konzistence, jednotící linka nahrávce chybí. Přesněji řečeno je nabourávána právě těmi nejradikálnějšími experimenty, které jsou samy o sobě cenné, soudržnost desky však rozbíjejí a neorganicky z ní trčí. Za ono jádro můžeme považovat písně jako Mesmerized, Inner Sanctum, Babylon Fell nebo Caress into Oblivion, které tvoří jakousi esenci aktuálního rukopisu kapely, k němuž frontman Tom Warrior oproti albu To Mega Therion přidal působivé střídání thrashového štěkání se zvláštně naříkavým vokálem. Právě v těchto skladbách můžeme spatřovat zásadní učební materiál pro budoucí doom metalové prominenty typu Paradise Lost nebo My Dying Bride. Zrovna tak podnětný je způsob, jakým Celtic Frost rozvíjejí fúzi metalových riffů s orchestrálními aranžemi ve skladbě Rex Irae (Requiem), kde k nim přidávají i operní zpěv. Výhradně na smyčcích je postavená Tristesses de la Lune ozvláštněná ještě francouzskou recitací hostující zpěvačky Manü Moan. Právě tahle skladba zosobňuje experiment, který z kontextu alba, propojeného i tématikou starověké Mezopotámie, vybočuje, ale přitom je s ním v souladu.
Ale pak jsou tu právě ty problematičtější případy. Z úplně jiného světa je One in Their Pride, která zasluhuje body za odvahu zasadit do metalového teritoria slovník electronic body music, se zbytkem alba ovšem nemá hudebně žádnou spojitost. Ne tak křiklavě ale rovněž dost nekoncepčně působí zařazení coveru Mexican Radio od novovlnné kapely Wall of Voodoo, reflektující zálibu Celtic Frost v post punkové estetice. Sám o sobě rovněž povedený kus, jeho pozice v úvodu nahrávky ale trochu mate a slibuje posluchači něco jiného, než pak z větší části dostává. I singlová I Won't Dance je nepochybně skvělý kousek, ale zase je z jiného těsta než většina desky. Jistou dávkou energické hitovosti jako by už předjímala kontroverzní příklon ke komerčnějšímu pojetí na albu Cold Lake.
Vlastně si tu určitou stylovou rozháranost Into the Pandemonium můžeme užívat. Přinejmenším není nudná, ačkoli myslím, že sevřenější tvar by nahrávce slušel víc. Jenže to je, jak už jsem naznačil, úděl pionýrů. Nebývají dokonalí, zato vynikají odvahou a vynalézavostí. Co je víc, to už si musí rozhodnout každý sám.
tracklist:
- Mexican Radio
- Mesmerized
- Inner Sanctum
- Tristesses de la Lune
- Babylon Fell (Jade Serpent)
- Caress into Oblivion (Jade Serpent II)
- One in Their Pride (Porthole Mix)
- I Won't Dance (The Elders' Orient)
- Sorrows of the Moon
- Rex Irae (Requiem)
- Oriental Masquerade