Chelsea Wolfe - Abyss (2015)
9/10
Chelsea Wolfe čím dál přesvědčivěji aspiruje na trůn nejpůsobivější černokněžky na současné hudební scéně. V její tvorbě se potkává gotika, folk, noiseové experimenty, aktuálně i industriální dusot, jednoznačnému zařazení se nadžánrově vzpírá, nestagnuje, a přitom je její vývoj konzistentní a věrohodný. Inspirace můžeme v jejích písních vystopovat všelijaké, mě v minulosti evokovala především temnější začátky Cocteau Twins. Hlas Chelsea sice není tak odhmotněný jako u Elizabeth Frazer, ale pracuje s ním podobně, dokáže vyvolávat příbuzné nálady. Kdyby se dnes Ivo Watts-Russell rozhodl oprášit projekt This Mortal Coil, měla by (a s ní třeba takové Warpaint) pro účast na něm ta nejlepší doporučení.
Zároveň ji to ale neustále táhne do pochmurnějších, metaličtějších hudebních koutů, kde s absolutnem a psychózami obcují Swans (nejlépe ještě ve spolupráci s Jarboe, pak je příbuznost zřejmější). Když si mezi těmito dvěma body narýsuji pomyslnou spojnici a následně si pustím novinku Abyss, je hned jasné, že se na ní Chelsea Wolfe výrazně posunula právě směrem ke girovským sonickým závalům. Především první polovina alba je nečekaně hlučná a zvukově zahlcující. Zkreslené kytary vytvářejí děsivé tunely, které zpěv osvětluje jen tísnivým bludičkovským světlem. Více se pracuje s prvky noise a industriálu, přičemž tempa zůstávají vesměs pomalá, plíživá.
Tři největší depky si Chelsea Wolfe připravila hned na úvod. Carrion Flowers postaví posluchače doprostřed ztemnělé průmyslové zóny plné nelítostného bušení a řvoucích kytar, v níž nezbývá než lapat po dechu a držet se jako klíště světla Chelseaina vokálu. Iron Moon zpomalí tempo na doomovou úroveň, rozšklebené kytarové řezy drásají píseň jako fréza a pocit hlukové klaustrofobie roste. Ještě blíž k doom metalu se posouvá následující Dragged Out, v níž zpěv nabývá na úpěnlivosti a jeho povlávající nasamplované útržky budují téměř spiritistickou atmosféru.
To nejhorší (rozuměj nejtíživější) je v tuto chvíli za námi, neznamená to ovšem, že by zbytek byl o mnoho veselejší. Pád do chřtánu (Maw) propasti mírně zbrzdí stejnojmenná skladba, v níž je konečně trochu posmutnělé naděje, asi i proto, že v jejím úvodu zní Chelsea trochu jako hvězda jistého motorestu Julee Cruise. Grey Days rozvíří tmu strojově bušícími bubny, které částečně zjemňuje viola, After the Fall temně pulzuje hlubinným opojením a proporčně vyrovnaným podílem kytar a syntezátorů.
Výraznější zlom nastává až s Crazy Love. Dominantní akustická kytara poněkud odlehčuje hlukovou krustu, klouzavé drony v pozadí ale udržují dramatičnost a neklid. Také Simple Death je po zvukové stránce střídmější, v rytmice až minimalistická, převažuje klávesový chlad. Úzkostná melodie Survive na pozadí hlubokého drnkání kytary vyústí do majestátní hlukové bouře v závěru a Color of Blood nás vrací do náruče naléhavých kytarových distorzí ze začátku desky. Rozklížené piáno v závěrečné The Abyss střídané podobně nedbalými smyčci už je jen přiměřeně zneklidňující pointou celého ponorného představení.
Propast je velmi přiléhavý název. Chelsea Wolfe jakoby vyhmátla a umocnila ty nejklaustrofobičtější momenty ze slavného Cameronova bijáku stejného jména a zatížila je temnou romantikou a existenciální sklíčeností. Škálu výrazových prostředků tentokrát značně osekala, zahustila tmu, kterou se její zpěv prodírá a v produkci žádaného Johna Congletona z někdejších The Paper Chase a za autorského přispění osvědčeného Bena Chisholma stvořila velmi sevřený materiál. Což nevylučuje množství vrstev a nuancí, pouze naznačuje jasně vytyčený směr. Abyss je cílevědomý exkurz do hlubin propasti, při kterém posléze není jisté, jestli klesáte nebo stoupáte. Bezčasé šero, sladce lepkavé úponky nicoty. Jak hluboko se Chelsea Wolfe zavrtá příště?
tracklist:
1. Carrion Flowers
2. Iron Moon
3. Dragged Out
4. Maw
5. Grey Days
6. After the Fall
7. Crazy Love
8. Simple Death
9. Survive
10. Color of Blood
11. The Abyss