Chelsea Wolfe - Divadlo Dobeška 13.11.2015
Nepřístupná dokonalost strašidelného zámku
Temná křídla, temá slova, Chelsea Wolfe chci vidět znova. Ale raději někde jinde. Nic proti Dobešce jako divadelnímu prostoru, ale pro vystoupení Chelseaina formátu se ukázal jako značně sardinkoidní. Uličku vedoucí zároveň do sálu, k baru, okénku s nápoji i k šatně (záhy beznadějně plné) ještě zúžily stolky s merchem, takže chtěl-li někdo v přestávkách mezi kapelami pokonverzovat, občerstvit se, vstřebat dojmy nebo jen tak postát, musel buď zůstat v sále nebo se tlačenicí nechat vyplivnout ven na vzduch. Což nakonec za daných okolností byla ta příjemnější varianta. Jistě, prvořadá je muzika, ale i prostředí hraje při jejím vnímání svou roli, tedy aspoň u nás, zhýčkanějších.
Chelsea Wolfe je v našich končinách v kurzu. To vzhledem k dlouhodobě kultovnímu postavení temnotářů Nicka Cavea nebo Swans u českého publika nepřekvapí. Její dotažená a konzistentní folk-gothic-metal-noiseová směs je přitažlivá pro ztrápené indie duše i hard&heavy drsoně, ve druhém případě hlavně po vydání letošní, značně přitvrzené albové novinky Abyss. Té Chelsea za doprovodu kytaristky Aurielle Zeitler, baskytaristy/klávesisty Bena Chisholma a bubeníka Dylana Fujioky věnovala drtivou většinu vystoupení. Průlomovou desku Pain Is Beauty připomněla tuším třikrát (tehdy se pozadí příznačně zbarvilo do ruda) a na závěr přihodila zásadní skladbu Pale on Pale z předchozí Apokalypsis.
K muzice, jakou Chelsea Wolfe hraje, nepatří běžná klišé rockových koncertů. Bylo by tudíž bláhové očekávat nějaké vtipkování, hecování publika nebo nedejbože roztleskávání či vzdušné polibky. V uzavřeném, pečlivě vyprojektovaném vystoupení není místo byť i jen pro představení hudebníků. Je to pevný umělecký tvar, který komunikuje sám za sebe a jakékoli jiné projevy muzikantů by ho jedině narušily. To je v pořádku, Chelseain obluzující zpěv znepokojivě vábící Sirény na pozadí hutných kytarových stěn nebo akustičtějších tišin dokáže sám vyvolávat silné dojmy plné naděje deroucí se skrze utrpení. Ale od koncertu přeci jen očekávám nějakou přidanou hodnotu (i když přiznávám, že nevím, v čem by v tomto případě měla spočívat), která mi tentokrát chyběla. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že zážitek se kromě vizuálního kontaktu a hlasitějšího zvuku příliš neliší od poslechu desky. Může to být samozřejmě i vinou mého vlastního (ne)vyladění, ale do útrob strašidelného zámku této ledové královny se mi pronikalo jen nesnadno. Ne vyslovené zklamání, ne nadšení, spíš střízlivé uspokojení.
Srovnatelnou stopu zanechaly i oba supporty. Příjemným překvapením bylo už bratrské duo A Dead Forest Index z Nového Zélandu, které si Chelsea Wolfe přivezla sebou. Výborný zpěvák, empatický bubeník, potemnělé, atmosférické písně se silnými melodiemi, skvělá práce s kontrasty hlasitých a hlučných pasáží. Dave Heumann, který v triu s bubeníkem a klávesistou obstaral prostřední set, nebyl díky svému působení ve skupině Arbouretum mnohým z návštěvníků neznámý. Skromný, ale vřelý projev a písně prozrazující silné napojení na americkou písničkářskou tradici hrané na akustickou kytaru s doprovodem bicích a kláves zanechaly rovněž velmi pozitivní dojem.
Večer ve znamení tesklivých, introspektivních nebo přímo temných nálad nebyl i díky vhodně vybraným předkapelám pocitově jednotvárný. Muzika se na Dobešce hrála skvělá, jen ne vždy způsobem, jaký se navždy vryje do paměti. Což je ale milónkrát lepší, než "nezapomenutelný" zážitek, který ten večer potkal návštěvníky pařížského koncertu Eagles of Death Metal.