Daby Touré & Skip McDonald - Call My Name (2009)
7/10
Hudba pro chvíle pohody. Bez ohledu na to, jak podezřele tohle slovní spojení vypadá, vystihuje šestipísňové minialbum Call My Name dost přesně. Je plodem setkání dvou zpívajících kytaristů s odlišným muzikantským backgroundem, ale s podobným cítěním. Daby Touré, rodák z Mauretánie a hvězda francouzské multikulturní scény si ve studiích Gabrielova Real World dal dostaveníčko s o tři dekády starším Skipem McDonaldem (vystupujícím převážně pod nickem Little Axe), jehož kořeny tkví v blues a gospelu. Mezi jejich hudebními světy ale nedošlo k žádné jiskřící srážce, spíš k uvolněnému pokecu a bezděčnému prolnutí.
Písně na desce (střídavě z pera obou protagonistů) jsou popově přítulné, sofistikované až relaxační, přitom ale muzikantsky poctivé a odžité. Africký i americký živel se přirozeně mísí, není znát, kde jeden končí a druhý začíná, přesto je oba stále cítíme - západoafrickou perlivost i rhythm'n'bluesové zanícení. Oba kytaristé se ale nevydávají na průzkumné expedice za kořeny blues jako třeba Taj Mahal. Tady nejde ani o hledačskou fúzi ani o opečovávání tradic, nýbrž o dva chlápky s kytarou, kteří se potkali, sedli si a zjistili, že přes vzdálená rodiště mluví stejnou vnitřní řečí.
O pěvecké party se dělí zhruba stejným dílem, přesto je Tourého vokál o něco výraznější a jeho africká čilost vítězí nad Skipovou gospelovou zadumaností. Většina skladeb je přirozeně chytlavá (Past Time, Lost Voices, Will You Call My Name?), snad jen Time Has Come pro mě postrádá nějaký ostřejší melodický či instrumentální háček. Neokázalé kytarové duety doplňují citlivé bicí Keitha LeBlanca a špetka nevtíravých studiových vychytávek. Někdy vytane na mysli claptonovský soft rock, jindy ty méně skotačivé polohy Youssou N'Doura, stíráním hranic mezi oběma fúzujícími elementy mi zase album připomíná žánrově odlišnou ale podobně nenucenou a pohodářskou směsku holandských NO Blues.
Pro jedno takové minialbum se jistě svět nezboří, Daby a Skip nám žádné neznámé komnaty neotvírají. Zvou nás ale do jednoho prastarého, nenápadného, ale životně důležitého útočiště, kde si můžeme připomenout, že hudba se dělá především pro radost.
tracklist:
1. Past Time
2. Sinners
3. Lost Voices
4. Will You Call My Name?
5. Time Has Come
6. Riddem