Dan Bárta - Illustratosphere (2000)

9/10

Přerod našeho předního "vážkologa" z Rockera na univerzálně vybaveného Zpěváka považovali konzervativní bigbíťáci za zradu nebo přinejmenším zklamání. Podle mě šlo o naprosto přirozený a logický vývoj, posun z mantinelů, které už pro Bártu začaly být příliš úzké do širých prostor ničím neohraničené invence, kde je možné hledat, zkoušet, vyvíjet se, růst. Jazzové podloží bylo pro takové ambice ideální právě svojí muzikantskou svobodomyslností. Zkrátka si myslím, že pokud nechtěl Bárta ustrnout, musel do těchhle míst dojít.

Jako zpěvák za těch pár let od rozchodu Alice neuvěřitelně vyspěl ve výrazu, dynamice i frázování, svůj podíl na tom určitě mělo účinkování v J.A.R. a Sexy Dancers, kde si černou muziku v tom funkovém balení patřičně osahal a do projektu Illustratosphere už vstoupil dostatečně připravený.

Muzika si z jazzu bere hlavně feeling, ale jinak se nenechává svazovat, rozlévá se volně kam se jí zamane, je náladotvorná, neexhibující a přitom naprosto precizní, což je vzhledem ke kreditu zůčastněných hudebníků pochopitelné. Texty zaujmou svojí obrazností, nespoutanými asociacemi i zdůrazněnou zvukomalebností. Vznikl tak ambiciózní, dotažený hudební tvar na pomezí různých žánrů, který ocení vnímavý posluchač postrádající žánrové předsudky. 

tracklist:

1. Naivní
2. Pánví
3. Předpokládám
4. Kontrabásník (když se rozdělím)
5. Němá éra
6. Dna a pan Touha
7. Wo-ba-si-u
8. In strumo
9. Původně paví
10. Divení