David Bowie - Blackstar (2016)
10/10
Šok, lítost, úžas. V takovém pořadí se vystřídaly moje pocity v den, kdy média unisono oznamovala smrt Davida Bowieho. Šok z toho, jak nečekaná ta zpráva byla: Kromě nejužšího okruhu příbuzných, přátel a lékařů nikdo netušil, že jedna z nejvlivnějších hudebních osobností minulého půlstoletí po osmnáct měsíců sváděla boj s rakovinou jater. Lítost je v případě, že odešel někdo blízký, byť to byl "vztah na dálku" a výhradně skrze plody jeho umělecké práce, samozřejmá. A úžas přišel ve chvíli, kdy mi došly všechny souvislosti s čerstvým albem Blackstar. Úžas nad tím, jak důsledným umělcem byl Bowie až do samotného konce, když vlastní smrt zahrnul do konceptu své definitivně poslední nahrávky.
V momentě, kdy Blackstar oficiálně vychází, sklízí okamžitě a právem nadšené reakce, přitom ještě nikdo nemá potuchy, že deska vlastně ještě není "hotová". Tou se stala až o tři dny později, kdy se celý svět dozvěděl, že téma smrtelnosti, které albem silně rezonuje, není jen u devětašedesátiletého muzikanta pochopitelným objektem zájmu, ale že je mrazivě konkrétní. Ze svého loučení se světem ale Bowie neudělal věc veřejnou nějakým křiklavým, nevkusným způsobem. Naopak, tím, že svou nemoc do poslední chvíle před veřejností tajil, zřetelně oddělil to soukromé, co sdílel jen se svými blízkými, od myšlenek a pocitů, o něž se chtěl podělit s oddanou ale anonymní masou fanoušků. To první nám po právu zůstává skryto, to druhé dostalo podobu jedné z jeho nejpůsobivějších nahrávek.
Od comebackového alba The Next Day snad nemůže být Blackstar odlišnější. Tehdy jakoby chtěl Bowie deset let hladovějícím posluchačům podat hlášení: Jsem zpět tak, jak mě znáte a v plné síle. Jedna z nejrockovějších desek v jeho kariéře se spoustou odkazů do minulosti, včetně obalu. Když se objevily první ukázky z Blackstar, vypadalo to naopak, že neúnavný inovátor končí s bilancováním, znovu otevírá další kapitolu a noří se do experimentů. Hudba na albu je skutečně velmi "arty", pouze dnes už víme, že neměla být startovní plochou k novým dobrodružstvím, ale jejich vědomým vyústěním.
Jak předeslal Tony Visconti, producent desky a v posledních letech jakýsi Bowieho mluvčí, ústředním imperativem při práci na Blackstar bylo "vyhnout se rock'n'rollu". To bylo splněno do puntíku, přitom bez křeče. Kompaktní hudební proud se v tomto případě mocně napájí z elektroniky a jazzu, plyne tu v elegickém, tu v neurotičtějším tempu. Přízračnou armosférou mi Blackstar nejvíc připomíná temnou "krimi-operu" 1.Outside, ale míra, v jaké Bowie do písní zahrnul jazzové prvky, precedens postrádá. Neortodoxní jazzmani typu dechaře Donnyho McCaslina, kytaristy Bena Mondera nebo bubeníka Marka Guiliany, kteří byli páteří studiové sestavy, pomohli Bowiemu vyzdvihnout album do nadžánrové roviny. Září především McCaslinův saxofon, skvělý ve stručných přihrávkách, ilustrativních impresích i divokém sólování. Kytary je (vzhledem k anti-rockovému předsevzetí logicky) méně, ale třeba zborcené akordy prořezávající se písní Lazarus jsou mimořádně přiléhavé. Klávesy (Jason Lindner) vytvářejí spíš zasmušile náladotvorné plochy, nostalgické piáno v úvodu Dollar Days je výjimkou.
Větší část písní nese zřetelně autobiografické rysy, ačkoliv teprve teď můžeme jejich obsah číst ve správných konotacích. Právě tohle dodatečné posunutí perspektivy dodává skladbám Blackstar, Lazarus, Dollar Days a I Can't Give Everything Away výjimečnou sílu a naléhavost. Zejména titulní rozsáhlá kompozice, v níž Bowie souhlasně s tempově odlišnými částmi střídá své výrazové polohy, má proporce i působivost definitivního testamentu. Písně 'Tis a Pity She Was a Whore a Sue (Or in a Season of Crime) jsou v jiných verzích známé už ze singlu provázejícího předloňský výběr Nothing Has Changed. Tematicky poněkud vybočují (obě se, každá z jiného úhlu, vztahují k divadelní hře Johna Forda 'Tis Pity She's a Whore ze 17. století), ale po hudební stránce naopak do konceptu přesně zapadají. Zrovna tak enigmatická Girl Loves Me, v níž Bowie v pochodovém rytmu použil slang hrdinů Mechanického pomeranče. Snad s výjimkou jímavé balady Lazarus nemá smysl mluvit o hitech. Výrazné melodické motivy se vynořují bez velkého rámusu (Blackstar, Lazarus, Girl Loves Me, Dollar Days). Nevyčnívají, určující je komplexnost, atmosféra a sdělení.
Hudební nahrávka, stejně jako jakékoliv jiné umělecké dílo, by asi měla být posuzována odděleně od soukromí svého tvůrce. Měla by mluvit sama za sebe, mít obecný přesah. V tomto případě to ale nejen není možné, je to dokonce nežádoucí. "Odcházení" autora Blackstar je záměrně ústředním tématem, které sice naštěstí nesklouzává do příliš osobních rovin, přesto v mých očích právě konkrétní souvislosti přidávají albu ten poslední stupínek k absolutoriu. Nejvyšší známkou nehodnotím z piety, ale pro těžko překonatelnou dořečenost a završenost tohoto sedmidílného requiem. Pro to, s jakou grácií, uměleckou disciplinovaností i vřelostí se tu Bowie loučí. Úžas přetrvává.
tracklist:
1. Blackstar
2. 'Tis a Pity She Was a Whore
3. Lazarus
4. Sue (Or in a Season of Crime)
5. Girl Loves Me
6. Dollar Days
7. I Can't Give Everything Away