David Bowie - The Next Day (2013)
9/10
Deset let čekání na nové album může vypadat různě. Napínat fanoušky neustálými přísliby a odkládáním se může vymstít, jak dokazuje příklad Čínské demokracie Axla Rose, kterou zpruzená veřejnost spíš jen unaveně vzala na vědomí, jako by se zdráhala uvěřit, že k jejímu vydání nakonec skutečně došlo. David Bowie naproti tomu zvolil cestu ticha po pěšině, ba dokonce smluvně vázaného utajování. Posluchači se pomalu smiřovali s tím, že už se od svého idolu žádných nových písní nedočkají a Bowieho zdravotní problémy, které stály na začátku jeho desetileté odmlky, takovým spekulacím nahrávaly. Když pak pilotní singl Where Are We Now? konspirační oponu náhle strhnul, vrhli se vyhladovělí fandové na novou desku jako včely na med. Jako součást propagace se tudíž model "blesk z čistého nebe" jeví jako podstatně funkčnější, než Axlovy "sliby-chyby".
Originální výtvarný koncept alba (dekonstrukce slavného obalu "Heroes") naznačuje, stejně jako jeho titul, odstřihnutí od minulosti, nový začátek. Ale jeho hudební náplň spíš působí dojmem rekapitulace, jako jakýsi vzorkovník předvádějící to nejlepší z umělcova tvůrčího portfolia. Do berlínského období nás zavede titulní The Next Day, nejslavnější éru počátku 70. let připomene Valentine's Day, zálibu v lámaných rytmech z poloviny 90. let zase If You Can See Me, a dokonce i zatracovaná osmá dekáda tady má svého obhájce v roztančené Dancing Out in Space. Také jako zpěvák Bowie mistrně střídá všechny možné polohy. Chladnou agresi (The Next Day), stísněnost (Dirty Boys), existenciální splín (Where Are We Now?), civilizační neurózu (If You Can See Me) i mučednický afekt (You Feel So Lonely You Could Die).
Výsledkem ale není tvůrčí second hand ani nesourodá mozaika. Bowie sice příliš neexperimentuje, nabízí ale čerstvé zboží té nejlepší jakosti. Na posluchače se hrnou bravurně napsané, sevřené písně o třech až čtyřech minutách a soudržnost kolekce ještě podtrhuje energický rockový sound s výrazným podílem elektrických kytar (Gerry Leonard, Earl Slick), který se neostýchá ani hardrockové razance ((You Will) Set the World on Fire). Žádné ambientní plochy ani instrumentální laborování, přímé rockové songy překypující nápady. Ústředním dojmem je intenzita. Autorský přetlak způsobený dlouhou abstinencí. V Bowiem se toho za deset let nastřádalo tolik, že mohl do světa vypustit kolekci čtrnácti písniček, z nichž pomalu každá by mohla být singlem. Vyšlo jich pět, ale dalo se pokračovat: I'd Rather Be High, Boss of Me, (You Will) Set the World on Fire, You Feel So Lonely You Could Die...
Tohle je Bowie v kostce. Bowie, jaký nám deset let chyběl a jakého jsme si přáli mít zpět. Na The Next Day předvádí své umění v té nejluxusnější podobě, jako by chtěl tu dlouhou absenci odčinit. Z hlediska volání po progresu by se to mohlo zdát málo, ale kvalita písniček je dostatečně silným protiargumentem, od něhož se podobné stesky odrážejí jako pingpongové míčky. The Next Day, to jsou greatest hits složené ze zbrusu nového materiálu.
tracklist:
1. The Next Day
2. Dirty Boys
3. The Stars (Are Out Tonight)
4. Love Is Lost
5. Where Are We Now?
6. Valentine's Day
7. If You Can See Me
8. I'd Rather Be High
9. Boss of Me
10. Dancing Out in Space
11. How Does the Grass Grow?
12. (You Will) Set the World on Fire
13. You Feel So Lonely You Could Die
14. Heat