David Gahan - Paper Monsters (2003)

6/10

Nechci spekulovat nakolik byla Gahanova první sólovka trucpodnikem, ale faktem je, že na albu Exciter od kapelníka Gorea moc prostoru nedostal a tak se myšlenka, že si na Paper Monsters chtěl tak trochu zahojit svoje ego, vnucuje. Důležité ale je, že ani Exciter ani Gahanův opus tyhle kohoutí zápasy neobhájily a jen potvrdily, že síla Depeche Mode je v jejich spolupráci.

Na Paper Monsters si cením snahy, s jakou se Gahan pokouší duchu své domovské kapely co nejvíc vzdálit i když její výsledky nejsou nijak oslnivé. Není v tom úplně důsledný, hned temný otvírák Dirty Sticky Floor jakoby chlácholil fanoušky depešáckým zvukem a je taky zdaleka nejvýraznější skladbou desky, Bottle Living zase svým rytmem oživuje ducha slavné Personal Jesus, i když její sugestivnosti nedosahuje. Většina materiálu se ale programově osvědčených schémat zříká a plouží se v intimních, posmutnělých náladách na pozadí často velmi nekonkrétních až ambietních kytarově-elektronických mlhovin (producentská ruka Kena Thomase spřaženého se Sigur Rós je v tom cítit) nebo dramatických ale nepříliš zajímavých rockovějších vzedmutí.

Gahan jako zpěvák se snaží být velmi osobní. Zkouší jiné polohy, zajímavě třeba v Black and Blue Again, ale co je to platné, když hudebních nápadů a záchytných bodů se mu jaksi nedostává. Písničku nanejvýš zajímavě nakousne, ale velké potíže má s jejím dovedením k nějaké pointě. Paper Monsters tak připomíná spíš jen nějaký hudební skicář, z něhož by se mohlo něco zajímavého vyloupnout, ale bohužel k tomu nedojde. Album docela dobře funguje jako kulisa, na pozorný poslech je to ale dost nuda.

tracklist:

1. Dirty Sticky Floors
2. Hold On
3. A Little Piece
4. Bottle Living
5. Black and Blue Again
6. Stay
7. I Need You
8. Bitter Apple
9. Hidden Houses
10. Goodbye