Def Leppard - Hysteria (1987)

9/10

Hysteria je bombastický, komerčně zacílený produkt, ale stěžovat si na to je jako reklamovat Diplomático, že nechutná jako tuzemák. Def Leppard své čtvrté album od začátku koncipovali jako prodejní trhák, neskrývaný útok na peněženky posluchačů, nablýskaný výrobek, v němž je seštelovaný každý detail a kde také nic není ošizeno. Syrový, autentický rock leží v úplně jiném regále. Hysteria také zpochybňuje tvrzení, že hit nelze beze zbytku naplánovat, že komerční úspěch závisí z velké části na nepředpověditelných okolnostech, chcete-li na náhodě. Def Leppard neponechali náhodě vůbec nic a album zbouralo hitparády přesně podle jejich záměru.

Vezmeme-li v úvahu, jaká laboratorní piplačka stála za procesem vzniku desky, je skoro zázrak, že Hysteria zní sice pompézně a okázale, ale nikoli studeně nebo přeplácaně. Ve studiu nedocházelo k žádným uvolněným kolektivním sessions, všechno se nahrávalo jednotlivě, po kouskách a lepilo se to dohromady s hodinářskou pečlivostí. Producent Mutt Lange, který s kapelou připravil už předchozí Pyromanii, však přesně pochopil její cíle, dokázal najít správnou míru perfekcionismu a dovedl nahrávku do tvaru, v němž jsou detaily i celek v rovnováze a z reproduktorů se valí nikoli strnulá zvuková stavebnice ale plnokrevný hardrockový Rolls-Royce.

Spoustu z toho, co na desce slyšíme, už Def Leppard ozkoušeli na albu Pyromania, jenže ve srovnání s aktuální verzí to zní jako pouhý trénink. Skupina ještě víc potlačila dřevní hardrockový fundament, místo zaťatých riffů upřednostňuje tříštivé townsendovské akordy, vzdušné kytarové cinkání a melodické vyhrávky. Nic tak blízkého přímočarému zvuku AC/DC, jako byla před čtyřmi lety třeba Rock! Rock! (Til You Drop), tady nenajdeme, i když duch australských proletářů přeci jen místy ještě probublává (Don't Shoot Shotgun). Kompozičně se sice skupina často drží jednoduchých vzorců, viz megahit Pour Some Sugar on Me, nejlepší stadionová vydupávačka od dob We Will Rock You, nebo titulní kousek ve vycházkovém tempu odkazující k pulzující rytmické figuře Every Breath You Take. Všechno si ale vynahrazuje v aranžích, do nichž zapojuje nejrůznější efekty, zkreslení nebo mluvené samply.

Když jsme už narazili na Queen, nelze si nevšimnout společně sdílené obsese sborovými vokály. Def Leppard s nimi provádějí – samozřejmě opět s velkým přispěním studiové techniky – podobně extravagantní kousky jako Mercuryho parta. Nejednou narazíme na refrén, v němž táhnou hlavní motiv, zatímco sólový zpěv Joea Elliotta se spokojí s "odpovídáním". V rytmické sekci je hodně exponovaná baskytara, zatímco party bicích, ovlivněné handicapem Ricka Allena, celkem pochopitelně nezabíhají do technických parádiček a spíš "drží lajnu". Činí tak ale natolik spolehlivě, funkčně a nápaditě (i díky programování), že by nezasvěceného posluchače ani ve snu nenapadlo, že v kapele hraje jednoruký bubeník.

I to je důvod, proč si sheffieldský kvintet zaslouží velký respekt. Když Allen na Silvestra 1984 při autonehodě přišel o levou paži, jeho spoluhráči vůbec nepočítali s variantou náhradníka a svého kolegu nejdříve plně podporovali při rekonvalescenci a následně i v rozhodnutí hrát dál na speciálně upravenou bicí soupravu. Důkaz kamarádství a solidarity, jaká v nejvyšších komerčních patrech hudební scény není zase tak samozřejmá. Def Leppard toto neštěstí zbrzdilo na čtyři roky, výsledek jejich úsilí však vytřel zrak všem skeptikům. Hity Women, Pour Some Sugar on Me, Animal, Love Bites nebo Hysteria vyhrávala po celém světě (a to i u nás za železnou oponu) média, která jinak o tvrdší rock nezavadila, a k ódám fanoušků se protentokrát sborově připojila i odborná kritika. Plným právem. Ono není vždycky zlato, co se třpytí, v tomto případě však o ryzosti není sporu.

tracklist:

1. Women
2. Rocket
3. Animal
4. Love Bites
5. Pour Some Sugar on Me
6. Armageddon It
7. Gods of War
8. Don't Shoot Shotgun
9. Run Riot
10. Hysteria
11. Excitable
12. Love and Affection