Depeche Mode - Some Great Reward (1984)

8/10

Hvězda z Basildonu stoupá a její kult nabývá na síle. Všechno, co Depeche Mode v potu tváře promýšleli, zkoušeli a budovali při nahrávání předchozích dvou desek, na Some Great Reward konečně zúročili. Metamorfóza ještě není stoprocentně završená, ale tvůrčí sebedůvěra čtveřice dramaticky stoupla a nahrávku charakterizuje rychlé vyzrávání na všech frontách. Zejména inspirace industriálem berlínských Einstürzende Neubauten, kterou o rok dříve nakouslo album Construction Time Again, tu postoupila do další, komplexnější fáze. Urputně dunící beaty, kovové údery a třesky, zlověstné šramocení, to všechno se mísí s melodickými linkami syntezátorů a v těch nejsilnějších momentech generuje jednoznačné a přece na svou dobu zvukově neobvyklé žebříčkové komety.

Právě v singlových číslech jako jsou People Are People, Master and Servant nebo Blasphemous Rumours, ale i v úvodní dusavé Something to Do vystavuje kapela tento efektní zvukový model hrdě na odiv, dokáže ale přitažlivě modelovat i jemnější zvukové textury (Lie to Me, It Doesn't Matter). Dochází tu k plodnému protnutí tří talentů (Andy Fletcher promine): Martin Gore jako skladatel a Alan Wilder coby aranžér (navíc i s jedním výrazným autorským zářezem v podobě znepokojivé písně If You Want) nacházejí čím dál účinnější kombinace a postupy, zatímco David Gahan jejich práci korunuje zpěvem, jehož technické limity se zejména v hlubších rejstřících naučil vyvážit charismatickým výrazem.

Protiváhu k jeho podmračenému a někdy až cynickému chladu tvoří ve dvou případech Goreův sólový vokál, který přináší do hry vítané křehčí emoce, ale zároveň i nebezpečí přehnaného sentimentu. To je obzvlášť záludné v souvislosti s emocionálně věrohodnými ale přeci jen myšlenkově ne právě hubokými texty, což je u Depeche Mode standardně citlivé místo. I proto lze jen přivítat odklon od společensky angažovaných veršíků dominujících předchozímu albu a zaostření na partnerské a obecně mezilidské vztahy. V tomto tématickém prostoru vadí určitá prvoplánovost podstatně méně a Goreovi se nejednou zadaří i jednoduchými prostředky nacházet přiléhavá a v kategorii lovesongu netuctová vyjádření. Takovým je třeba paralela vedená mezi slepě oddaným vztahem k partnerovi a společenskou hierarchií, naťuknutá v Lie to Me a obsáhleji zpracovaná v Master and Servant. Na druhou stranu v klavírní baladě Somebody přeslazený sentiment vítězí a to nejen díky kýčovitému tlukotu srdce v závěru.

S náboženskou tématikou, v pozdějších letech u Depeche Mode poměrně frekventovanou, si kapela pohrává v závěrečné Blasphemous Rumours, v níž se vyrovnává s prostým faktem, že život zkrátka není spravedlivý, na nadčasový problém mezilidské tolerance zase upozorňuje největší hit alba People Are People. Celkově se dá říct, že i přes občasnou neobratnost a klišovitost má kvalita textů vzestupnou tendenci a drží tak krok s výrazným hudebním posunem. V pátém roce své existence je tak z Depeche Mode konečně hotová kapela, která šikovným překládáním avantgardních výbojů do popové řeči začíná spoluutvářet podobu mainstreamové produkce následujících let. A u jejich nohou se začínají houfovat stále početnější a stále oddanější fanoušci, stejně jako nemálo kolegů hudebníků, kterým se stali vzorem.

tracklist:

1. Something to Do
2. Lie to Me
3. People Are People
4. It Doesn't Matter
5. Stories of Old
6. Somebody
7. Master and Servant
8. If You Want
9. Blasphemous Rumours