Depeche Mode - Spirit (2017)

6/10

Od odchodu Alana Wildera v roce 1995 čelí Depeche Mode prakticky s každou další deskou výtkám a steskům, že "už to není ono", případně "nic nového pod sluncem". V konstatování, že to nejdůležitější vyřkli začátkem 90. let s alby Violator a Songs of Faith and Devotion, panuje celkem všeobecná shoda, přesto si následné období tak přezíravý postoj nezaslouží.

Aniž bych chtěl Wilderův přínos jakkoliv podceňovat, autorskou dominantou byl téměř od začátku jednoznačně Martin L. Gore, takže by bylo přehnané tvrdit, že redukcí na trojici se skupina stala nějak méněcennou. Samozřejmě, že autorství není všechno. Stejně důležitá je i celková chemie uvnitř kapely, kterou Wilderův odchod logicky změnil. Navíc právě v té době procházel David Gahan nejtěžší fází svého heroinového návyku a oba tyto faktory musely na značce Depeche Mode zanechat stopy. Přesto ne nutně v podobě kvalitativního propadu. Gore, Gahan a Fletcher krizi ustáli a dokonce z ní vytěžili dodnes působivé a své patrně nejtemnější album Ultra.

Zpracování existenciálních a spirituálních témat, která byla v jejich tvorbě už dlouho přítomná, získalo v dalších letech na palčivosti a věrohodnosti. Minimálně snahu se posouvat a emocionální ponor jim upřít nelze. Pořád dokážou stvořit silné nahrávky, zejména když si v produkční fázi pustí k tělu více té špíny a temnoty. To se týká alb Ultra, Playing the Angel, ale i podle mého neprávem odzívaného Delta Machine, které by si zasloužilo rehabilitaci přinejmenším ve srovnání s letošní, na silné hudební motivy nečekaně skoupou novinkou.

Spirit se zatím jeví jako nejráznější pokus uniknout z vymletých kolejí v posledních dvaceti letech a to především díky výrazné změně v tematice písní. Časy, kdy David Gahan permanentně "zíral do hlavně pistole" jsou snad definitivně pryč, i když drogová závislost způsobuje rány, které se nikdy úplně nezahojí. Přesto jsou dnes Depeche Mode natolik srovnaní sami se sebou, že mohli další pitvání svých niter odložit na neurčito a zaměřit se na věci veřejné. Tak jako dnes mnoho jiných obhlédli neutěšený stav obřího lidského mraveniště na této planetě a jali se bít na poplach prostřednictvím své nové desky. Jejich hvězdný status pak zaručuje, že tenhle alarm nebude přeslechnut.

Nejde o první pokus Depeche Mode vyjadřovat se k bolestem světa. Roli angažovaných glosátorů si vyzkoušeli už v roce 1983 na albu Construction Time Again, tedy v době, kdy se typický sound kapely teprve klubal na svět, a také v době okázalých charitativních gest, kterými hudební celebrity častovaly dojaté masy. Texty z inkriminované desky odpovídaly jak tomuto zeitgeistu, tak věku jejich tvůrců. Dvaadvacetiletý Gore pod dojmem kulturního a sociálního šoku z cesty po Thajsku mudruje o špinavých dětech, chudobě, chamtivosti a prolhaných politicích, Wilder k tomu přidává rozpravy o umírajících lesích a kyselých deštích, případně o jaderné hrozbě. Bez vypočítavosti, jen s pochopitelnou naivitou.

O čtyřiatřicet let později vidí Depeche Mode věci pochopitelně jinak. Místo vnějškových projevů krize se zaměřují na její duchovní rozměr. David Gahan zdůrazňuje, že jejich záměrem nebylo politické album, ale zpráva o stavu lidství v dnešním světě. Spirit je o tom, kým jsme se stali, jako jednotlivci i společenství, pod vlivem technologií, sociálních sítí, dezinformačních tlaků, ideologické manipulace, fanatismu, a o neodvratném trestu za naši duševní prázdnotu a okoralost. Depeche Mode neříkají nic nového, ale říkají to opravdově, natvrdo, bez těšínského ovoce. Když Gore v závěrečném žalozpěvu Fail zpívá "it's futile to even start hoping", člověku z toho opravdu není veselo.

Tím spíš je škoda, že naléhavé sdělení nepodpořila stejně výrazná hudba. Pravda, producent James Ford (Simian Mobile Disco, The Last Shadow Puppets) dopomohl kapele k hutnému zvuku narýsovanému těžkými, robustními tahy bez zbytečných ozdůbek, což vynikne zejména při srovnání se subtilní osmdesátkovou elektronikou alba Sounds of the Universe. Nechybí temné bluesové a soulové ozvěny (Gahanovo angažmá v Soulsavers nese své plody). Zprávě o stavu světa před zánikem takový sound design určitě sluší, zasloužila by si ovšem také výraznější písně. Zvukovou strohost dostatečně nevyvažují silné, zapamatovatelné motivy. Začátek s písněmi Going Backwards a Where's the Revolution není zlý, ponurá monotónnost se s hitovými předpoklady nevylučuje. Kýženému mrazení v zádech se blížíme ještě při pomalých The Worst Crime, Cover Me nebo Fail. Naproti tomu Scum toho kromě zkresleného vokálu mnoho zajímavého nenabízí a ještě větší prázdno cítím v You Move nebo No More (This Is the Last Time). Zvukově má Spirit našlápnuto k monumentální elegii, na konci ale zůstává pachuť nevyužité šance.

Depeche Mode chtěli tnout hluboko a místy jsou skutečně působiví. K účinku, jakého dosáhla v loňském roce ANOHNI se svým podobně žalujícím a "světazpytným" albem Hopelessness, mají ale bohužel daleko. Nicméně žijeme v době, kdy se každý poplašný signál počítá.

tracklist:

1. Going Backwards
2. Where's the Revolution
3. The Worst Crime
4. Scum
5. You Move
6. Cover Me
7. Eternal
8. Poison Heart
9. So Much Love
10. Poorman
11. No More (This Is the Last Time)
12. Fail