Dokruhu - Dokruhu (2019)

6/10

Není nic špatného na tom, když jsou u začínající kapely čitelné inspirační zdroje. Každý se od něčeho odráží, na něčem se učí než si začne prošlapávat vlastní cestu. Ale v určitou chvíli (nejlépe už před první velkou deskou) by se měly tyhle vazby začít trhat. Tím spíš, pokud nejsou vázány na určitý žánr nebo scénu ale přímo na konkrétní jméno. Kdo někdy jen zaslechl Davida Eugena Edwardse a jeho Wovenhand, tomu musí být při poslechu eponymního debutu chomutovských Dokruhu jasné odkud vítr vane. A nač chodit kolem horké kaše, z desky tahle inspirace trčí víc než je zdrávo.

Na zamračené elektrické country blues se silným duchovním nábojem samozřejmě nemá nikdo copyright, ale něco jiného je, když kapela nepokrytě přejímá prvky signifikantní právě pro Wovenhand, což se týká především zpěvu. Frontman Tomáš Trykal ve většině ze sedmi písní vyloženě kopíruje Edwardsův výraz i frázování, onen jakoby ve spirituálním vytržení tryskající, naléhavý a přitom úsečný projev a ke všemu nechává svůj hlas obalit podobnými filtry. Počíná si, pravda, docela přesvědčivě, ale tím spíš je škoda, že se dobrovolně limituje nepůvodní a tak lehce vystopovatelnou manýrou. Přitom třeba ve skladbě Step Right This dokazuje, že se bez ní dokáže obejít. Výsledek pak sice nezní tak esotericky, ale lepší trocha civilnosti než tak průhledná imitace.

Na druhou stranu album rozhodně nepůsobí lacině. Trojice Trykal, Aleš Hrebeniak a Karel Straka má všechno pevně v rukou, jejich muzika burácí, řítí se vpřed, zadržuje dech a vzápětí vybuchuje s ohromným nábojem. Zvuk je přímo luxusní, zkušenosti i srdcařství producenta Amáka se nezapřou. S výjimkou sedmiminutové Son of the Sea se Dokruhu nepouštějí do zbytečně roztahaných eposů, jejich skladby jsou sevřené, úderné a přesto nepostrádají atmosféru. Věřím, že naživo si s emocemi posluchačů dokážou drsně pohrát. Wovenhand u nás nehrají každý den, proč tedy nevzít zavděk kvalitní domácí odpovědí. Jenže není tohle způsob, jakým se díváme na revivalové kapely? Vzpomínám si, jak jsme v devadesátkách jásali nad jmény jako Sebastians nebo Rány těla a milosrdně mhouřili oči nad jejich poplatností The Charlatans resp. The Bad Seeds. Ale to byla přeci jen trochu jiná doba.

tracklist:

1. Cut Me Down
2. Iron, The Sun
3. Wooden Brother
4. Son of the Sea
5. Balestone
6. Step Right This
7. Kill, Kill, Kill