The Dresden Dolls - The Dresden Dolls (2003)

8/10

Okouzlení dekadentní, poživačnou a sebedestruktivní atmosférou meziválečného Německa deklarují Dresden Dolls už svým názvem i promyšlenou image. Díky tomu se stali jednou z nejoriginálnějších formací své doby, která právě začínala přát nekonvenčním muzikantským dvojicím. Naštěstí ani hudba samotná nezůstává pozadu i když podle mého názoru svůj potenciál nenaplňuje beze zbytku. Rozhodně to není retro výmarského kabaretu, ten je tu pouze inspirací. Sice silnou (nad Missed Me se třeba neklamně vznáší duch Kurta Weilla), ale víc duchovní než stylovou, přenesenou do postpunkově dravé současnosti.

Okem hurikánu je tu samozřejmě Amanda Palmer, její piano a především zpěv. Nezkrotný, expresivní, někdy svojí mrazivou vznešeností připomene Nico (jasně, Němku, to asi není náhoda), jindy se punkersky trhá ze řetězu jako ve zběsilé Girl Anachronism, ale umí se položit i do lyrických pasáží. Výrazový rozsah má tedy obdivuhodný, přitom se stále drží role zhýralého nočňátka, kterému hned tak nějaký švihák srdce nezlomí ale svým cynickým odstupem přece jen úplně nezakryje skryté touhy a slabosti.

Brian Viglione za bicími na sebe takovou pozornost nestrhává. Nehýří bůhvíjakou technikou ani experimentátorstvím, neunavuje ornamenty, je syrový a výbušný, ale především zůstává spolehlivým mužem v pozadí. Na desce hostují i další nástroje, ale dominanci piana a bicích výrazněji nenarušují. Debut Dresden Dolls je strhující a vášnivý. Ve skladatelské rovině má sice místy určité rezervy, ty ale bohatě vynahradí nasazení, otevřené emoce, sexappeal i ojedinělost celé koncepce. 

tracklist:

1. Good Day
2. Girl Anachronism
3. Missed Me
4. Half Jack
5. 672
6. Coin-Operated Boy
7. Gravity
8. Bad Habit
9. The Perfect Fit
10. The Jeep Song
11. Slide
12. Truce