DVA - Nipomo (2014)
8/10
Jedno z nejvýraznějších zjevení na české hudební scéně posledních let se pomalu přesouvá z pozice obletovaných nováčků mezi etablovaná jména, ke kterým už po prvotním okouzlení přistupujeme s nabroušenějším kritickým ostnem a jako dítě zkoušející pevnost muších nožiček záludně číháme na první známku předčasné senility. Nejsme sice v Anglii, kde by DVA se čtvrtým albem (počítáme-li i herní soundtrack Botanicula) na kontě platili u kritiků za nezajímavé veterány, ale i tak pro ně bude stále těžší zachovat si čerstvost a neokoukanost. Navíc jejich hudební jazyk je natolik svébytný, že se snadno, bez pozorné a cílevědomé kultivace, může stát pastí. Dá se ale říct, že manželé Kratochvílovi albem Nipomo většinu škarohlídských obav bez potíží rozptýlili.
Nejsme svědky nějakého zásadního obratu. Bezbřehá aranžérská hravost i surreálná neuchopitelnost textů, stejně jako jejich prezentace v imaginárních jazycích, to vše zůstalo zachováno. V exotické zvukové ZOO dua panuje i nadále příkladná rovnost mezi elektronickými, samplovanými i akustickými zvířátky, která si přátelsky hrají v jediném výběhu bez ambicí zastínit se navzájem. Zdá se ale, že některá už nejsou tak roztomiloučká a skotačivá (takovou zjednodušenou interpretaci ostatně už dříve vyvracely zneklidňující textařské grotesky) a do jejich písniček se vkrádají tmavší odstíny. Jsou méně říkankovité, kompozičně rafinovanější. Rozmanité instrumentální segmenty k sobě DVA lepí promyšleněji a s větším smyslem pro náladovou semknutost té které skladby. Někdy, jako v případě plážově ležérní Surfi, kterou bezstarostně rozpinkává pingpongový sampl, postupují vysloveně návodně. Podstatně temnější jsou v instrumentálce No Survi, skrumáži smyček nepostrádající disonantní pasáže nebo ve schizofrenních zvukových houštinách písně Vampira.
Různorodost nálad je vůbec důležitým a pozitivním znakem alba. Nipomo rozjíždí nečekaně hrubá kytarová figura postupně překrývaná bohatými zvukovými vrstvami, klipová Mulatu stojí na hybném beglajtu a ethiojazzovém motivu saxofonu (že by název skladby opravdu inspirovala etiopská legenda Mulatu Astatke?), v závěru se ovšem rozprskává do freejazzových skřeků a zjančeného vokálu. Bára Kratochvílová neboli ONA rozšiřuje svoje hlasové rejstříky i v seversky znějící Nunki, zatímco Meteor nabízí čirou melancholii pod noční oblohou, Zoppe melodickou vstřícnost a Javornicek roztáčí něžně náměsíčný kolovrátek.
Texty jsou stále plné prapodivných setkání třetího druhu (Meteor, Vampira, Javornicek), ale sílí v nich i různé existenciální úzkosti (Nipomo, Mulatu) a pohanská mystika (Durango, Vespering), především ale díky svojí významové nejednoznačnosti a dadaistické hře na schovávanou zůstávají nevyčerpatelným zřídlem pro ty nejdivočejší výklady, projekce a fantazie. Otázkou ale je, jak dlouho si ještě DVA vystačí s jazykovou virtualitou, než se z ní stane samoúčelná obchodní značka. Slova ve vymyšlených řečech stupňují tajemno, jsou zvukomalebnější, povolnější pro interpretaci. Ale zároveň jsou tím bodem, na kterém by DVA mohli začít nejdřívě přešlapovat. Zatím k tomu ale nedošlo, zatím je to stále zábavné a atraktivní. A při poslechu jejich zdařilé novinky, která v nápaditosti a hravosti nijak nezaostává za přechozími pracemi a ve zralosti je i překonává, nemám strach, že by dopustili, aby jim něco začalo svazovat křídla.
tracklist:
1. Nipomo
2. Mulatu
3. No Survi
4. Surfi
5. Nunki
6. Zoppe
7. Meteor
8. Vampira
9. Durango
10. Javornicek
11. Vespering