Eric Clapton - Old Sock (2013)

7/10

Stačí porovnat artwork desek Clapton a Old Sock, abychom pochopili, o co tentokrát Ericu Claptonovi šlo. Z obalu nahrávky z roku 2010 důstojně shlíží klasik, ctihodnost sama, podtržená neméně seriózní typografií, zatímco Old Sock zdobí dovolenková fotka strejdy Erika mžourajícího do tropického sluníčka. Legendární kytarista zkrátka v tomto případě odložil vyšší ambice a jen tak pro vlastní potěšení nahrál pár svých oblíbených písniček. Je to zločin? Ačkoliv ono to srovnání není tak jednoznačné. Vydařené album Clapton zdaleka nebylo tak akademické, jak by se dalo z obalu hádat a naopak Old Sock je i přes svou proklamovanou pohodovost občas poněkud studené. Možná kdyby šel autor koncepci oddychového soukromého cancáku důsledněji naproti a krotil se v nablýskanosti aranží, dojem by byl nenucenější a důvěrnější.

Tohle splňují písně s jamajskou DNA, které tvoří jedno ze dvou těžišť repertoáru. Je všeobecně známo, že Clapton po reggae rád občas sáhne, ale nepamatuji, že by to na jedné desce udělal hned čyřikrát. Právě z těchto songů ovšem čiší ta kýžená uvolněnost a svěžest, především Taj Mahalův otvírák Further on Down the Road (v níž si autor sám zahrál) a Till Your Well Runs Dry od Petera Toshe dokonale splňují parametry soundtracku do houpací sítě na březích Karibiku. Zdařilý je i žánrový překlad soulového hitu Otise Reddinga Your One and Only Man, slabší už původní Every Little Thing od Claptonova kytaristy Doylea Bramhalla II s poněkud dotěrným dětským sborem.

Tím druhým těžištěm jsou tu meziválečné popjazzové standardy The Folks Who Lived on the Hill, All of Me, kde si s Claptonem zapěl Sir Paul McCartney nebo gershwinovka Our Love Is Here to Stay. Nostalgicky naladěný Američan dřívějšího data narození tyhle precizně provedené šlágry asi ocení, mě ovšem rozhodně sedí víc onen jamajský pól alba. Mezi tím je ale stále ještě dost místa pro předělávku slavného pop-bluesového ploužáku Garyho Moorea Still Got the Blues se Stevem Winwoodem na hammondky, pohodově šlapající singl Angel (jeho autor J. J. Cale bohužel zemřel jen pár měsíců po vydání desky), countryový cukrkandl Born to Lose i Leadbellyho evergreen Goodnight Irene, který jsme už mohli slyšet v miliónu provedení, to Claptonovo je ovšem velmi zdařilé.

Dost nesourodá směs, v níž se navíc obě Bramhallovy skladby (vedle Every Little Thing ještě tuctová funk-soulová Gotta Get Over) jeví jako poněkud přespočetné. Nicméně fortel v tom je pořád, naopak vypočítavosti ani za mák. A že je to občas trochu nuda? S nohama na stole, vychlazeným drinkem a hlavou utopenou v nostalgických vzpomínkách stejně pozornost časem ochabuje. Mezní hudební zážitky hledejme jinde, tady jde skutečně jen o relax, a ten je taky prospěšný. Nemusí se vždycky v noci konat vražda.

tracklist:

1. Further on Down the Road
2. Angel
3. Tho Folks Who Live on the Hill
4. Gotta Get Over
5. Till Your Well Runs Dry
6. All of Me
7. Born to Lose
8. Still Got the Blues
9. Goodnight Irene
10. Your One and Only Man
11. Every Little Thing
12. Our Love Is Here to Stay