Faith No More - Sol Invictus (2015)
9/10
Rockoví hrdinové začátku 90. let, hrdinové mojí generace. Vypadá to, že snad všichni, kteří zůstali naživu, jsou zase zpátky. Někteří nikdy neodešli (Red Hot Chili Peppers, Pearl Jam), jiní prožívají různě intenzivní i různě dlouhé comebacky (Soundgarden, Afghan Whigs, Jane's Addiction, Alice in Chains, Living Colour), jen tu Nirvanu už nikdo nevzkřísí. A kdo že to ještě tenkrát s úspěchem nabourával sterilitu komerčních hitparád a rádiových setlistů? Jistě, Faith No More, jedni z nejvlivnějších budovatelů eklekticismu předminulé dekády. Tvůrci alternativních megahitů i nenasytní experimentátoři. Jejich život po životě už nějakou dobu probíhá, ale ne každý koncertní reunion vyústí i v zodpovědnou tvorbu nového materiálu. Teprve takový krok většinou ukáže, jestli si navrátilci chtěli jenom zavzpomínat (případně něco vydělat) nebo to mezi nimi opravdu znovu zajiskřilo. Faith No More ten krok udělali a už teď je jasné, že jejich čerstvé písně nevznikly z povinnosti ale ze skutečného tvůrčího přetlaku. Tak, jak to očekáváme od opravdu životaschopné kapely.
Sešli se a desku nahráli v nachlup stejném složení, jako se před sedmnácti lety rozešli, tedy včetně kytaristy Jona Hudsona, který figuroval na rozpačitě přijímaném předrozchodovém Album of the Year. Všichni se v mezičase bohatě realizovali v jiných projektech, ale zdaleka nejvytíženější a taky nejvíc na očích byl samozřejmě Mike Patton. A jedním z poznatků, které se při poslechu Sol Invictus zákonitě vynoří, je úžasná vyzrálost a výrazová flexibilita jeho zpěvu, kterou formovali všichni ti Fantomasové, Tomahawky, Peeping Tomové i italské kantilény. Je pravda, že třeba na King for a Day... Fool for a Lifetime už dělával taky psí kusy, až z toho některé ortodoxnější fans bolela hlava, ale právě toto album mělo i po hudební stránce asi nejširší rozptyl. Punkrockové jízdy, plíživé barovky, latina, grindové výplachy i tradiční funkmetalový sound, v takové džungli se rozmanitost pěveckých rolí nabízela sama.
Na Sol Invictus je to trochu jinak. Skupina se nechala slyšet, že ji tvůrčí proces nasměroval do atmosféry, která panovala v jejích začátcích (tedy ještě bez Pattona). Výsledek určitě nemá nic společného s oprašováním dávno překonaného, ale možná právě díky tomu navázání na nejstarší tvorbu je mu vlastní nebývalá sevřenost. Experimentování ano, ale spíš v rámci jednoproudé dálnice než víceúrovňové křižovatky. Bordinovy bicí, Gouldova basa, Bottumovy klávesy i Hudsonova kytara tvoří jedno tělo, saň o čtyřech hlavách, která je divoká, hyperaktivní a nepředvídatelná, ale neuhýbá z cesty. A Mike Patton jí trůní na hřbetě a všechny své zkušenosti zúročuje v bravurních vokálních linkách, pro něž užší žánrová východiska nepředstavují omezení.
Kreativní nažhavenost a energie z alba čiší až nakažlivě, těžší cestu k němu budou mít ti, kdo stále vzpomínají na Epic nebo A Small Victory. Takhle přímou cestou noví Faith No More za hitem nejdou. Výraznější melodické segmenty obsahuje třeba vynikající Superhero, kde se zběsilé pasáže střídají s pochmurnou monumentalitou Bottumova klavírního riffu, Sunny Side Up, případně závěrečná From the Dead. Ale i v těch ostatních se skrývají drahé kovy, jen je třeba kutat trochu hlouběji, Pak můžeme docenit hypnotičnost a zlověstnost Separation Anxiety, jamajské náznaky v Rise of the Fall, Bottumovo rapování nad Bordinovým pochodovým virblem střídané Pattonovým klenutým zpěvem v pilotní Motherfucker, energicky vůdčí akustickou kytaru v Black Friday nebo epičnost Matador.
Za těch pět let od reunionu se Faith No More znovu sehráli a stmelili, což nová deska zrcadlí ve svém nekompromisním nápřahu, jednotné vizi i dostatečně barevném provedení. Dnes opět evidentně vědí, co chtějí, jsou šťastní z toho, jak jim to šlape a čerstvost energie i nápadů na Sol Invictus to dokazuje. Odpověď na otázku, zda mají i téměř po dvaceti letech co říct, je jasná. A předpokládám, že jim slina na jazyk ještě ledacos přinese.
tracklist:
1. Sol Invictus
2. Superhero
3. Sunny Side Up
4. Separation Anxiety
5. Cone of Shame
6. Rise of the Fall
7. Black Friday
8. Motherfucker
9. Matador
10. From the Dead