Fanfare Ciocărlia - Lucerna Music Bar 27.1.2014
Dobré dechovky se vracejí
To ofenzivní, neúnavné vřískání a štěbetání trumpet, saxofonů, klarinetů, tub a rohů máte při odchodu z koncertu Fanfare Ciocărlia ve všech pórech. Neubrání se ani ti, kdo netančí, takových je ale stejně málo. Rumunští ďábli jsou na našich pódiích pečení vaření, to ale nemohlo nic změnit na nadšeném přijetí, kterého se jim od našlapaného Lucerna Music Baru dostalo. Společná euforie nakonec vyústila ve skutečný mejdan, akustickou promenádu po parketě a všeobecné křepčení. Tohle jen tak na nějaké akci nezažijete.
Byl to romský večer, takže půdu pro hlavní balkánskou invazi nemohl nikdo připravit lépe, než jeden z našich nejpřesvědčivějších romských muzikantů, akordeonista a zpěvák Mário Bihári. Po několika vřele odzpívaných i přijatých vlastních písničkách se k němu jako DJ připojil ještě Martin Juráček aka Gadjo.cz, chlapík s vizáží echtovního punkera, který je ovšem zapáleným milovníkem cikánské, latinské i všelijaké jiné temperamentem sršící muziky. Skladby, které pouštěl z gramofonů, doprovázel Bihári na akordeon a společně příjemně a nenásilně připravili houstnoucí osazenstvo klubu na příchod hvězd. Ostatně i někteří členové hlavní atrakce večera se na okraji pódia spokojeně pohupovali.
Fanfare Ciocărlia nastoupili v pochodovém rytmu jako grupa černě oháknutých funebráků, vzápětí se ale "odmaskovali" do ohnivě červených košil a rozřízli natěšené ovzduší směsí zběsilých kvapíků, jimiž před lety budovali svojí pověst nejrychlejší dechovky světa. Ti, kdo jejich kariéru sledují kontinuálně, ale vědí, že od té doby se jejich akční rádius výrazně rozšířil a svoje nablýskané instrumenty naučili krotit nejrůznější žánrové šelmy. Další rychle ubíhající minuty koncertu to jen potvrdily. Vedle osvědčených kusů ze své domácí líhně včetně Iag Bari nebo Lume, lume servírovali i to nejatraktivnější z bohaté zásobárny svérázných coverů a citací. Při Ellingtonově Caravan či úryvku ze Summertime se zcela přirozeně navzájem ovíjely balkánské i swingové rytmy, milovníci Kusturicova zlatého období zajásali při Mesečině, výlet do Maghrebu zprostředkoval tamnější megahit Ya Rayah (loni s ním na stejném místě vyrukovala i Mahala Raï Banda), nechyběla lahůdková dechovková úprava motorkářského evergreenu Born to Be Wild ani ústřední bondovské téma zahajující oficiální přídavkový set.
Kapela sice dorazila do Prahy se zbrusu novým albem na kontě, na titulu Devil's Tale se ale stejnou měrou podílel i kanadský kytarista Adrian Raso a bez něho by šlo tenhle materiál těžko interpretovat. Proto tvořil setlist především průřez zlatým fondem Fanfare Ciocărlia, což na jednu stranu neskýtalo velký prostor pro překvapení, ale zato obrovský prostor pro fanouškovskou satisfakci, protože živelné a přitom strojově přesné exploze žesťových granátů těchhle vesnických elegánů se jen tak neoposlouchají. Nepochybuji o tom, že show, jakou v Lucerna Music Baru předvedli, je mnohokrát na pódiích celého světa odzkoušená a perfektně secvičená včetně pouťově fanfarónského hecování publika, vytahování tanečnic z jeho řad na pódium i závěrečné session dole mezi diváky. Jenže právě to se bez spontánní radosti z muziky a totálního nasazení dělat nedá, pokud nemá vzniknout bezduchá efektní fraška. A to určitě není problém Fanfare Ciocărlia. Celosvětový úspěch z nich udělal showmanské profesionály, vnitřní plamen v nich ale nesfouknul. V pomyslném referendu na krále balkánské dechovky jim přiznávám plné právo na další funkční období.