The Flaming Lips - Yoshimi Battles the Pink Robots (2002)
9/10
Nápady laskavého blázna
Pokud se umělecká tvorba skládá jednak z usilovné píle, dřiny a racionálních rozhodnutí a jednak ze schopnosti pohotově využít náhodu a hlas intuice, pak The Flaming Lips vynikají především v tom druhém. Ne snad, že by nebyli pracovití, jejich činorodost dosvědčí už jen letmý pohled na košatou diskografii a seznam nejrůznějších spoluprací. Stejný pohled však také naznačí, že spíš než systematickému plánování tahle oklahomská parta věří bezprostředním reakcím na všechny možné podněty a nápady, čím střelenější, tím lepší. Vzpomeňme USB disky ukryté v gumovém lidském plodu či lebce, spolupráci s provokatérkou Miley Cyrus nebo album Zaireeka, které si "správně" vyposlechnete ze čtyř disků hrajících zároveň, ale klidně můžete jeden nebo dva vynechat. Spontánní přístup k polibkům často dost švihlých Múz stál i u zrodu alba Yoshimi Battles the Pink Robots z roku 2002.
Desku, která navázala, ba dokonce překonala úspěch předchozích nahrávek Clouds Taste Metallic a The Soft Bulletin, dodnes mnozí považují za koncepční, přestože kritéria takového označení splňuje jen stěží a samotná kapela v této věci často mlží. "Není divu, že si lidé myslí, že je to koncepční deska – protože já je k takovým úvahám sám podňecuju." spiklenecky poznamenal Wayne Coyne, frontman a tvůrčí mozek kapely v rohovoru pro San Diego Union-Tribune v roce 2012. Ve skutečnosti ale skupina nepopírá, že těsnější motivické propojení se týká vlastně jen prvních čtyř skladeb, přičemž dojmu uceleného příběhu nahrává i název a komiksovou obálku připomínající titulní kresba, která je Coyneho dílem.
Zkouška odvahy
Prvotní jiskru, která udala směr vzniku nahrávky, zažehla mimoděk japonská hudebnice Yoshimi P-We z kapely Boredoms, s jejímiž členy se Flaming Lips přátelí už od počátku 90. let. "Když přijela poprvé do Ameriky odehrát nějaké koncerty, setkali jsme se s ní v Austinu a šli jsme tam na pár hodin do studia... Hrála na trubku a zpívala, trochu křičela. Řekli jsme si ,To je skvělé,´ a odvezli jsme to do našeho studia." vzpomíná Coyne v rozhovoru pro Red Bull Music Academy z roku 2017. Dnes již legendární komentář producenta Davea Fridmanna, který při poslechu dotyčného dema prohlásil, že zní, jako by Yoshimi měla sex s nějakým strojem nebo jím byla zabíjena, odjistil Coyneho představivost a na světě byla instrumentální skladba Yoshimi Battles the Pink Robots, Pt. 2.
Záhy k tomuto náznaku konceptu přibyly další písně. One More Robot/Sympathy 3000-21 přivádí na scénu robota, který v sobě nachází zárodky milostného citu a celý zmatený se snaží obhájit pro něj nepatřičné emoce před světem i sám před sebou. Klíčový je ovšem první díl titulní skladby, v němž Coyne povzbuzuje Yoshimi coby mistryni v karate před bojem se zlými roboty a skálopevně věří v její vítězství. Píseň o odvaze čelit zdánlivě beznadějným situacím myšlenkově úzce souvisí se skladbou Fight Test, která desku otevírá. Ačkoli o Yoshimi nebo robotech tu nepadne ani slovo, téma je velmi podobné: odvaha postavit se přesile. Coyne ho ale tentokrát nahlíží odlišně. Jeho hrdina se zde topí v pochybnostech a s hamletovskou nerozhodností zvažuje, kdy je lepší se boji vyhnout a kdy ho přijmout. S hlubokou lítostí nad nenávratně promarněnou šancí nakonec připouští, že je lepší prohrát než se vzdávat předem, univerzální klíč ke správným rozhodnutím mu ale stále uniká. "Because I'm a man, not a boy / And there are things you can't avoid / You have to face them when you're not prepared to face them."
Skladba Fight Test se vzápětí stala předmětem sporu s anglickým písničkářem Catem Stevensem, který v roce 1977 konvertoval k islámu a jehož dávný hit Father and Son vykazoval značnou podobnost s písní Flaming Lips. Coyne sice hovořil o náhodě, ale skutečnost, že oba songy si ani tematicky nejsou vzdálené (Father and Son ovšem od boje spíš zrazuje), nevylučuje možnost, že Fight Test na Stevensovu píseň vědomě reaguje.
Poklad z Antarktidy
Jestliže najít souvislost – jakkoli nedůslednou a nahodilou – mezi prvními čtyřmi skladbami desky je poměrně snadné, dál už po nějakém zjevném konceptu pátráme marně. To, že několik písní poprášili stmelujícími flitry podivného sci-fi příběhu a jiné nikoli, plně odpovídá nezřízené chtivosti Flaming Lips, s jakou chňapají po nejbizarnějších podnětech. Rozvíjeli zkrátka nápad jen dokud měl co nabídnout a na zbytku alba už se jím nenechali svazovat. Důležitější bylo dát prostor náhodě, nechat se jí vést. "Často když kapela nahrává desku, jdete do toho jen tak bez rozmyslu, nevíte, co vznikne. A když máte štěstí, narazíte na něco, o čem si řeknete: ,Hele, tohle je nit, která ty věci spojuje dohromady.´ A časo to bývá jen pár zvuků nebo tak něco." přemítal Coyne v rozhovoru pro San Diego Union-Tribune. Nedotažení sci-fi motivů kupodivu celkovému vyznění neškodí ani v nejmenším. Návaznost dalších písní je přirozená a hladká mimo jiné i díky ucelené zvukové podobě nahrávky, na níž mají vedle Coynea a Fridmanna nemalý podíl také další dva klíčoví členové kapely Steven Drozd a Michael Ivins. Skupina uplatnila ještě širší škálu elektronických zvuků a deformací než na předchozím albu The Soft Bulletin, zároveň dala velký prostor čirému zvuku akustické kytary, zatímco bicí zase nápadně často využívají hiphopových rytmů. Výsledkem je zvláštní, lehce psychedelická směs futurismu a konzervativního písničkářství, melancholie a bezelstné rozvernosti. Smutek ukrývající se za naivní úsměv nebo naopak.
Ani tematické spojovací linky ovšem nemizí. Myšlenka nenávratně promeškaného okamžiku se vrací v písni Ego Tripping at the Gates of Hell ("I was waiting on a moment / But the moment never came") a podobný motiv, upřednostňující prožívání současnosti před spoléháním na nejistou budoucnost, se objevuje i ve skladbě All We Have Is Now. Rozjímání nad plynoucím časem je v Coyneových úvahách těsně spjaté s trýznivým pochybováním o lásce, o jejích podobách, čistotě a vůbec o jejím smyslu. Hořké zklamání zaznívá z veršů skladby Are You a Hypnotist?: "I had forgiven you for tricking me again / But I have been tricked again into forgiving you." Největší emocionální úder čeká posluchače v nádherném "chvalozpěvu na deziluzi" Do You Realize??, jehož prosté a nemilosrdné připomenutí, že "everyone you know someday will die", nás má vyburcovat z letargie a ukázat nezměrnou cenu toho, co prožíváme. V této písni Flaming Lips zkondenzovali pocit, jaký nám přináší uvědomění si vlastní smrtelnosti tváří v tvář pomíjivým a většinou pozdě doceňovaným krásám života. Balancují na hraně kýče, ale o upřímnosti a ryzosti jejich emocí nemůže být pochyb. Skladba se stala fanoušky nejmilovanějším hitem skupiny a vzácnou zůstala i jí samotné. Mnohačetné obehrávání na koncertech nevyústilo v otravnou povinnost, jak to v takových případech bývá, ale píseň se stala pro Flaming Lips symbolem vřelého vztahu s fanoušky. "Hrajeme ji, jako by to byla nějaká zázračná věc, co jsme objevili v Antarktidě a přivezli si ji zpátky s takovým tím: ,Koukněte se na tu věc!´" rozplýval se Wayne Coyne v rozhovoru pro The Guardian.
Nastíněné motivy, stejně jako způsob jejich zpracování nejsou chrakteristické jen pro album Yoshimi Battles the Pink Robots, ale pro většinu tvorby kapely. Flaming Lips jsou prazvláštní organismus, který se neustále snaží mást posluchače i sám sebe. Existenciální úzkost tváří v tvář lhostejnému vesmíru, citové modřiny a pocity marnosti maskují kouzelně ztřeštěnými nápady, pouťovým veselím, křiklavou psychedelií. Ve videoklipu k Do You Realize?? se s Coynem promenují lidé v kostýmech králičků a prasátek, stejně jako živý slon, a zpěvák sám se ve světle neonů kření jako laskavý blázen. Okázalou kýčovitostí a naivitou Flaming Lips nejen jednoduše baví sebe i fanoušky, ale především činí snesitelnější tíhu skrývající se v jejich písních a zároveň umocňují jejich citový náboj. Jsou dojemní a sentimentální, ale ne mělcí, v jejich zdánlivém hédonismu je velká pokora a nekonečný stesk. "Flaming Lips oslovili mou altruistickou i cynickou stránku." výstižně shrnul své pocity z alba publicista Jasper Willems v internetovém magazínu Drowned in Sound.
Album Yoshimi Battles the Pink Robots se deset let od vydání dočkalo i své muzikálové verze. V představení režírovaném Desem Mc Anuffem (The Who's Tommy, Big River) vede postava Yoshimi marný boj s rakovinou a růžoví roboti se jako ztělesnění této nemoci objevují v představách hrdinů snažících se dívku zachránit. Postoj členů Flaming Lips k tomuto projektu byl ale spíš rezervovaný. "Nebyl jsem fanouškem toho nápadu, ale nebyl jsem ani proti. Jen mi to přišlo hodně křečovité." zmínil Coyne v San Diego Union-Tribune. Odkaz nejslavnější a dodnes komerčně nejúspěšnější desky kapely se ovšem nezastavil na Broadwayi. V následujících letech měla vliv na řadu umělců, jimž jsou blízké prvky psychedelie nebo bizarní představivost. Odlesky osobité poetiky skupiny můžeme v různých podobách nalézt u Animal Collective nebo MGMT, ale i Arcade Fire, Sufjana Stevense nebo The Horrors. Samotní Flaming Lips ovšem, společně třeba se skupinami Spiritualized nebo Mercury Rev, pomáhali přenést do nového milénia psychedelickou pochodeň zažehnutou už kdysi v šedesátých letech. Jsou pevnou součástí rockového kontinua, v jeho rámci ale tvoří unikátní, nepředvídatelnou entitu. Nikdo jiný vám tak sladce nesdělí, že máte tu nejkrásnější tvář na světě, kde všichni jednou zemřeme.
tracklist:
1. Fight Test
2. One More Robot/Sympathy 3000-21
3. Yoshimi Battles the Pink Robots, Pt. 1
4. Yoshimi Battles the Pink Robots, Pt. 2
5. In the Morning of the Magicians
6. Ego Tripping at the Gates of Hell
7. Are You a Hypnotist??
8. It's Summertime
9. Do You Realize??
10. All We Have Is Now
11. Approaching Pavonis Mons by Balloon (Utopia Planitia)