Florence + the Machine - Ceremonials (2011)
9/10
Jsou alba, jejichž názvy posluchače záludně matou, k těm ale Ceremonials nepatří. Skupina Florence + the Machine na své druhé desce skutečně provádí velkolepé popové obřady s bohatou výpravou a silnými emocemi. Majestátní zvuk nahrávky, s nímž stejně jako v případě debutu Lungs vypomáhal prvoligový producent Brian Epworth (Bloc Party, Kate Nash), se rozpíná do ještě košatějších tvarů než posledně a často je jen krůček od přesycenosti a přepjatosti. Jednotlivé nástroje, z nichž pozornost upoutávají především piano, harfa a mocné sbory, se v dramaticky vyklenutých refrénech slévají do jedné syté zvukové vlny vzedmuté smyčcovým přílivem, ze které čnějí jen zbytnělé bicí a samozřejmě zpěv Florence Welch, okázale sjíždějící po jejích vrcholcích i hlubinách.
Je to ale právě její vokál, co drží ten art-popový ohňostroj v lidských rozměrech. Zpěvačka si dává záležet na komplexní dynamice, ví, že neškodí občas ubrat plyn, ale pořád je nejpodmanivější, když to ve vášnivých hitech Shake It Out, Never Let Me Go, No Light, No Light nebo Spectrum pořádně "rozbalí". Můžeme také zaznamenat pozvolný ústup indie rockových prvků a naopak nárůst soulových inspirací, nejnápadnější v písni Lover to Lover, kde se k nim přidává ještě špetka gospelového žáru. Florence + the Machine umí být barokně hýřiví (Shake It Out) i potemnělí (Seven Devils), někdy mohou připomenout rané Arcade Fire (Breaking Down), jinde třeba Lykke Li na ve stejném roce vydaném albu Wounded Rhymes (No Light, No Light), mohou nám vytanout jména jako Adele, v sentimentálnějších polohách Lana Del Rey, v těch energických zase třeba St. Vincent a spřízněných duší bychom jistě dokázali najít víc.
Zároveň je ale zřejmé, že si britská kapela svědomitě razí vlastní cestu. Svým inspiracím se otrocky nepodřizuje, přizpůsobuje si je vlastnímu pojetí a nespokojuje se s jednou dosaženými metami. Florence Welch jako autorka má cit pro silné melodie, neodpírá si hitové aspirace, přitom jim ale neobětuje technickou náročnost vokálních aranžmá, v nichž obdivuhodně balancuje na hraně ještě snesitelného patosu. Emocím, které do svých písní vkládá, nechybí teatrálnost, což je v soupeření s ofenzivní zvukovou stránkou skladeb vlastně nutnost, ale stále zůstávají věrohodné. Písně na Ceremonials jsou spektakulární i oduševnělé, dramatické i jímavé a v rámci umělecky ambiciózního popu patří k naprosté špičce.
tracklist:
1. Only If for a Night
2. Shake It Out
3. What the Water Gave Me
4. Never Let Me Go
5. Breaking Down
6. Lover to Lover
7. No Light, No Light
8. Seven Devils
9. Heartlines
10. Spectrum
11. All This and Heaven Too
12. Leave My Body