Gnu - Milimetry ticha (2002)

10/10

Zoufale nedoceněná kapela. A pořád si nemůžu vybrat jestli mě to mrzí a nebo jsem rád, že se nikdy nemusela potýkat s komerčními tlaky a zůstala kultem pro pár spiklenců. Posun proti debutu je zřetelný na první poslech, vlastně se odráží už v názvech obou desek. Od zuřivého hlukařského příboje (Srdce v kusech zvuku) dospěli Gnu k výrazně mírnější poloze, kde i ticho nachází svoje milimetry prostoru. Teď teprve neobvyklé obsazení kytara-bicí-dvě baskytary zužitkovává svůj potenciál a proplétá se v magických figurách, které jsou promyšlené i dravé, hypnotizující i měňavé. Soustředěný dialog obou baskytar tvoří páteř, ve správnou chvíli ho ale prořízne vzedmutá vlna jejich kytarového sekundanta a posluchače vynáší do mraků a ještě dál.

Adam Nenadál dokázal svoje skromné hlasové dispozice neuvěřitelně výrazově rozšířit a přizpůsobit duchu nových skladeb, na některých místech dokonce prostě ale účelně a hlavně sugestivně zpívá (Hřbet). A ty texty! Jejich obligátní stručnost vůbec nevylučuje bohatost významů, výkladů a potravy pro imaginaci. S trochou nadsázky je Adam Nenadál lordem Byronem české post-hardcoreové scény.

Rozplývat bych se mohl ještě dlouho, ale pochválím už jen tradičně skvělou zvukovou práci Ondřeje Ježka, díky níž ta očistná zvuková koupel průzračně jiskří. Nejdůležitější ale je, že to srdce tam pořád je. V kusech zvuku i v milimetrech ticha.

tracklist:

1. Zlo zblízka
2. Minus cy.
3. Mossad
4. Terra nova
5. Hřbet
6. Naše příběhy stárnou
7. J. Boam
8. Když hoříš
9. Nápadně jasný dálky
10. 3/3
11. Západ