How to Destroy Angels - Welcome Oblivion (2013)

7/10

Přísný kartograf civilizačních neuróz a úzkostí Trent Reznor pro jednou odložil věhlasnou značku Nine Inch Nails i pozici frontmana a v rámci projektu How to Destroy Angels před sebe postrčil svou drahou polovičku Mariqueen Maandig. Ta na albu Welcome Oblivion navazujícím na dvě EP obstarává většinu vokálů, Reznor se spokojil s rolí hlavního autora a hybatele. Do projektu přitáhl ještě Atticuse Rosse, s nímž v posledních letech triumfuje na poli filmové hudby, a Roba Sheridana, který se stará o vizuální stránku. Už při prvním náslechu je ale jasné, že jeho vklad je tím nejzásadnějším, ačkoli se od rukopisu NIN také v lecčems odklání.

Atmosféra paranoidního neklidu je v tomto případě budována hloubavějšími prostředky. Méně agresivních kytar, víc elektronického chladu, plíživá tempa. Zjemňující účinek má také Mariqueenin zpěv, i ten ale spíš zdůrazňuje tísnivé vibrace, než aby byl nositelem úlevné vřelosti. Nedere se příliš do popředí, nezůstává však v jediné výrazové rovině, ačkoli do expresivnějších poloh se, stejně jako hudba, pouští zřídkakdy (Welcome Oblivion, How Long?). Ve své roli tu lhostejného, jindy soucitnějšího anděla zkázy je věrohodná a soběstačná, manžel pouze občas z povzdálí přizvukuje.

Nicméně někdy je album přeci jen poněkud rozvleklé. Jako by bylo, řečeno s Bilbem Pytlíkem, namazané na příliš velký krajíc. Má své silné záchytné body: důraznou titulní skladbu, zvukově nevšední Ice Age, v níž suše odosobněné drnkání navozuje atmosféru japonského hororu, nejchytlavější How Long? nebo We Fade Away, která typicky reznorovsky neodvratně kypí, zatímco vokály čím dál víc tonou v její bezvýchodnosti. Mezi tím jsou ale i skladby nic převratného nenabízející. Občas probleskne výrazná melodie, zajímavý zvuk či rytmus, ale plochy, na kterých se to děje, jsou neadekvátně protažené, takže náboj původního nápadu slábne.

Albu by zkrátka prospěl nějaký citlivý sestřih, který by ho nepřipravil o přízračnou atmosféru roztěkané nejistoty, jeho největší devizu. Trent Reznor na něm odkrývá tvář, která má povědomé rysy odkazující jak k Nine Inch Nails, tak k jeho práci pro film, a zároveň je dostatečně osobitá, aby ospravedlnila existenci tohoto projektu. Svůj stín však ani zdaleka nepřekročil.

tracklist:

1. The Wake-Up
2. Keep It Together
3. And the Sky Began to Scream
4. Welcome Oblivion
5. Ice Age
6. On the Wing
7. Too Late, All Gone
8. How Long?
9. Strings and Attractors
10. We Fade Away
11. Recursive Self-Improvement
12. The Loop Closes
13. Hallowed Ground