Ifriqiyya Electrique - Laylet El Booree (2019)
9/10
Když se před lety François Cambuzat a Gianna Greco, členové post-punkové skupiny Putan Club a častí spolupracovníci Lydie Lunch, rozjeli do jižního Tuniska po stopách pověstných léčebných rituálů místního společenství Banga s úmyslem navázat hudební i kulturní dialog, vstupovali na hodně nejistou půdu. Potomci černošských otroků, zavlečených sem kdysi ze subsaharské Afriky, kteří tyto hudebně-terapeutické ceremonie provozují, nejsou vůči zvědavým Evropanům zrovna vstřícní a svůj kulturní poklad před povrchním turismem úzkostlivě chrání. Oběma muzikantům se ale se značným úsilím podařilo mezi členy komunity Banga infiltrovat a výsledkem se stalo neobyčejné hudební seskupení Ifriqqiya Electrique, v němž oba Evropany doplnili tři místní zpěváci a hráči na tabla a kastaněty karkabus.
Přiznám se, že dva roky staré album Rûwâhîne ve mně vzbudilo silné, ale mírně řečeno nejednoznačné pocity. Čelní srážka zemitosti a modernity, extatických súfijských zpěvů, které mají v původním rituálu vyvolávat léčivé duchy, a industriálního rachotu těžkých beatů, basových detonací Gianny Greco a kytarových stěn je totiž opravdu brutální, nelítostná a šokující pro posluchače z obou kulturních pólů. Místy není těžké nabýt dojmu, že se vokální zaříkávání podepřené rytmickým chřestěním kastanět a elektro-rockové běsnění s geny Killing Joke nebo Nine Inch Nails pohybují po nezávislých trajektoriích, že se zkrátka míjejí. Zároveň ale přetrvává pocit, že i v takových chvílích spolu obě linie určitým způsobem, snad na nějaké spirituálnější úrovni, komunikují a tvoří fascinující řád v chaosu.
Otázku, zda v případě Ifriqiyya Electrique jde o divoké ale konsenzuální obcování nebo o bohapusté kulturní znásilnění, nemám stoprocentně vyřešenou ani po poslechu alba Laylet El Booree. Jisté však je, že průnik obou hudebních světů je na něm o poznání komplexnější, jejich kořínky jsou do sebe rafinovaněji vpletené, a to i přesto, že zvukově je nahrávka dokonce ještě hřmotnější a surovější. A nadále platí, že běžná hodnotící měřítka tady selhávají. Buď jste pohlceni nebo znechuceni, mezi tím je prakticky vakuum a podobné mezní reakce převládají i na koncertech, což jsou samozřejmě ty nejlepší příležitosti, jak tomuto výjimečnému hudebnímu kataklyzmatu přijít na kloub. Ale ať už jste z jejich dvou tuzemských vystoupení (Colour Meeting a Colours of Ostrava) utekli nebo se nechali očarovat, vsadím se, že v obou případech uvízla vzpomínka hodně hluboko. Ifriqiyya Electrique jsou zjevením, písečnou bouří, zcela ojedinělou a radikální hudební kolizí. Motto "blood, sweat & trance" není v jejich případě jen efektní nálepkou.
tracklist:
1. Mashee Kooka
2. He Eh Lalla
3. Beesmeellah Beedeet
4. Moola Nefta
5. Habeebee Hooa Jooani
6. Nafta Naghara
7. Danee Danee
8. Wa Salaat Alih Hannabee Mohammad
9. Mabbrooka
10. Galoo Sahara Laleet El Aeed