Jack White - Blunderbuss (2012)
8/10
Dávno před vydáním své první sólové desky byl Jack White vyzdvižen na piedestal moderního rockového písničkářství jako jeho nejvzývanější spasitel. Zatím se až na výjimky prezentoval v týmu nebo duu, ale o síle a komplexitě jeho muzikantské osobnosti málokdo pochyboval. Po úspěchu The White Stripes, The Raconteurs a The Dead Weather byl vstup na sólovou dráhu očekávatelný a logický, spíš je s podivem, že to trvalo tak dlouho. Po definitivním odpískání spolupráce s Meg v roce 2011 nastala konečně ideální příležitost stanout před audiofilním národem s plackou, která nese pouze Jackovo jméno. Naplnila nemalá očekávání a vytřela nám zrak svou genialitou? V podstatě ano, ale určité výhrady k tak radikálnímu prohlášení by se našly.
Z mé strany jde spíš o výhrady z říše prchavých dojmů než o nějaké konkrétní výtky. Jack White odvedl po skladatelské, aranžérské i interpretační stránce bezchybnou práci, jen mám pocit, že především v úvodu alba je ta dokonalost malinko sterilní. White jakoby svazován odpovědností spíš vyplňuje šablony. Svoje vlastní a brilantní, ale předvídatelné. Jak jsem řekl, můj pocit je poněkud vágní, ale při opakovaném poslechu se dostavuje příliš pravidelně na to, abych ho mohl považovat za náhodu. Naštěstí ale netrvá dlouho a zhruba ve třetině desky postupně mizí. Do hry konečně vstupuje vášeň, spontaneita, překvapení. Písně Weep Themselves to Sleep, I'm Shakin', Hip (Eponymous) Poor Boy nebo závěrečná Take Me with You When You Go už se do sluchových receptorů zavrtávají mocně a neodvolatelně.
Americké tradiční formy má Jack White v krvi stejně jako schopnost tavit z nich neokoukané a současné modely. Rockový základ (whitestripesovská nářezovka Sixteen Saltines) s příměsí blues, folku, soulu a zdaleka ne překvapivě i country (I Guess I Should Go to Sleep i jinde). K dřevnímu r'n'r a r'n'b odkazuje cover I'm Shakin' i následující Trash Toungue Talker, britpopové pionýry Kinks připomene Hip (Eponymous) Poor Boy, lehce psychedelické sbory a nečekané houslové vyhrávky zpestřují Take Me with You When You Go. Ta a rovněž skvělá Weep Themselves to Sleep dokazují, že White je mistrem zkratky nejen v maximálně efektivní těžbě jednoho jednoduchého riffu, ale i ve schopnosti vystavět i poměrně členitou kompozici a jen lehce přitom přetáhnout čtyři minuty.
I když máme Jacka zafixovaného především jako muže s kytarou (a na Blunderbuss se toho ani zdaleka nezříká), velkou roli hraje na albu zvuk piána, a to jak klasického, tak i jeho elektrických bratříčků Wurlitzera a Rhodese. Autor sám si s klávesami velmi dobře rozumí už léta (tady exceluje třeba v I Guess I Should Go to Sleep), ale nejzajímavější momenty obstarává Brooke Waggoner. Jeho klasicizující party v Hypocritical Kiss nebo Weep Themselves to Sleep otevírají do písniček nová a osvěžující okénka a přitom nijak nenarušují jejich sevřenost a logiku. I ostatní muzikanti ale samozřejmě odvádějí perfektní práci, ať už je to Carla Azar na bicí, basák Bryn Davies nebo multiinstrumentalista Fats Kaplin.
Bodový reflektor ovšem neustále míří na jediného muže. Tohle je jednoznačně show Jacka Whitea a nejen proto, že v textech rozebírá především svoje osobní vztahové bolístky. Blunderbuss představuje vyzrálého a citlivého muzikanta s mimořádným songwriterským darem a schopností ohlídat si svou práci i jako producent. Jeho ego ale netouží po okázalém předvádění se, to spíš po dokonalé písni. A až se příště ještě víc uvolní, pak to bude opravdu nářez.
tracklist:
1. Missing Pieces
2. Sixteen Saltines
3. Freedom at 21
4. Love Interruption
5. Blunderbuss
6. Hypocritical Kiss
7. Weep Themselves to Sleep
8. I'm Shakin'
9. Trash Tongue Talker
10. Hip (Eponymous) Poor Boy
11. I Guess I Should Go to Sleep
12. On and On and On
13. Take Me with You When You Go