Jack White - Boarding House Reach (2018)
8/10
Desky jako je Boarding House Reach jsou pro recenzenta požehnáním i prokletím. Dá se o ní napsat spousta věcí. O tom, jak dramaticky vybočuje ze zažitých postupů, pro které se v posledních letech stal Jack White poněkud předvídatelným. O téměř zappovsky nezřízeném eklektismu, s nímž White hromadí a kříží zvuky, motivy i žánry. O výrazném prolnutí s hip hopovou a funky estetikou za přispění vysoce kompetentních muzikantů, kteří obvykle takříkajíc "stavějí scénu" slavným rapperům. O využití primitivních nahrávacích technik, díky nimž bylo možné vytvořit ten syrový, vintage prvky napěchovaný a přece progresivní a podvratný analogový bordel.
Jenže se samotným hodnocením je to podstatně obtížnější. Je tenhle blázinec dokladem totální ztráty soudnosti svého autora? Pejskokočičkovským paskvilem a samoúčelnou onanií vyhořelé rockové ikony? A nebo naopak vizionářským ohňostrojem Whiteovy geniality? Propadák nebo perla? Pro recenzenta je v takovém případě nejbezpečnější cestou zdrženlivá chvála nebo shovívavý odsudek. Jen si neuříznout moc velkou ostudu až budoucnost dílko docení nebo naopak zatratí. Pokud se chci takovému alibismu vyhnout, nezbývá než vzdát se předem snahy o nějakou objektivitu (beztak nedosažitelnou) a zodpovědět si tu nejprostší otázku, jestli mě obcování s touhle deskou vůbec baví.
Potíž je, že i tak docházím k dost nejednoznačnému výsledku. Baví mě těch pár tradičně vystavěných písní, které album obsahuje, především gospelem políbený a zvukově neobvyklý hymnus Connected by Love a riffová honička Over and Over and Over, která nadchne nejen energií ale i nápaditostí, s jakou variuje základní motiv. Pěkná ale už ne výjimečná je bluesová balada Why Walk a Dog, countryová What's Done Is Done i roztomilá adaptace Dvořákovy Humoresky na závěr. Baví mě Whiteovo nabuzené rapování v Ice Station Zebra, vypečené groovy v Corporation, nebo Respect Commander. Všechny ty zvukové skopičiny, jejich neodhadnutelnost a drzost. Baví mě proměnlivost celku, protože jedině v něm dává smysl těch pár tracků, které jsou spíš spojováky než skladbami.
Jenže jak se nahrávka poněkolikáté protáčí a dojmy krystalizují, ukazuje se, že třeba Hypermisophoniac nebo Get in the Mind Shaft jsou spíš jamy, jejichž přitažlivost setrvale klesá. Ne každý experiment zůstává stejně nosný a podnětný jak se zdál být při prvotním šoku. Výsledkem ale není nepovedená deska, jen důkaz, že ne všechno, na co Jack White sáhne, má cenu zlata. Není génius, ale bobříka odvahy tentokrát pevně svírá v náručí a zábavy je s nimi oběma dost. Takže nakonec asi přeci jen zdrženlivá chvála.
tracklist:
1. Connected by Love
2. Why Walk a Dog?
3. Corporation
4. Abulia and Akrasia
5. Hypermisophoniac
6. Ice Station Zebra
7. Over and Over and Over
8. Everything You've Ever Learned
9. Respect Commander
10. Ezmerelda Steals the Show
11. Get in the Mind Shaft
12. What's Done Is Done
13. Humoresque