Jambinai - ONDA (2019)

8/10

Impozantní horský hřbet na obalu třetí desky jihokorejského post-rockového zázraku Jambinai připomíná obří vlnu. Náhoda to nebude, samotní hudebníci při objasňování titulu ONDA připouštějí jak jeho význam v korejštině, tedy "příchod", tak překlad stejného španělského slova značícího právě "vlnu". A najít pro představu mohutné valící se vodní masy paralelu v hudbě Jambinai skutečně není těžké, jak se ostatně na skupinu kombinující post-rockově pozvolné budování atmosféry s noiseovým burácením sluší a patří. Nicméně to, co od počátku vyděluje Jambinai ze zástupu podobně orientovaných souborů, je využití tradičních korejských nástrojů (především smyčcové haegeum, píšťala piri a s citerou příbuzné geomungo), které pochopitelně nechybí ani na letošním albu.

Základní trojici muzikantů – Lee Il-woo, Kim Bo-mi a Sim Eun-yong – opět doplnili ve studiu dva členové koncertní sestavy, Choi Jae-hyuk na bicí a Yu Byeong-koo na baskytaru a ani způsob prolínání lidového a rockového instrumentáře nedoznal dramatičtějších změn. Dá se zaznamenat ústup metalových prvků, intenzita vpádů elektrické kytary, basy a bicích tím ale nijak neutrpěla. Ve chvílích, kdy jako lávové jazyky obalí zdánlivě křehký zvuk tradičních nástrojů, jako by jim zároveň vyslaly silný elektrický impuls, který z folklórních exponátů dělá hrozivé mytologické nestvůry. Zásadnější změnou prošlo zapojení vokálů, které v minulosti Jambinai využívali spíš okrajově, zatímco na albu ONDA je v menší či větší míře slyšíme ve všech skladbách s výjimkou úvodní Sawtooth a krátkého intra k titulnímu opusu. Někdy představují pouze další střípek v nástrojové mozaice, ale například v písních Square Wave, Sun. Tears. Red nebo ONDA se stávají vůdčím melodickým (v případě hráčky na haegeum Kim Bo-mi) či narativním (pokud jde o kytaristu Lee Il-wooa) prvkem.

Jambinai tak ve zpěvu získávají další komunikační kanál, ačkoli sami uznávají, že většina posluchčů neovládajících korejštinu ho stejně vnímá jen jako další zvukovou vrstvu. Přesto třeba ve skladbě Sun. Tears. Red je to právě hlas Lee Il-wooa, který naléhavou deklamací a posléze křikem konkretizuje její sdělení a zprostředkovává pocity vojáka čelícího strachu před bojem. K vyjádření abstraktnější myšlenky však kapele tradičně stačí hudba s lehkou nápovědou v názvu. Hřmící zvukové ataky ve skladbě Event Horizon spolehlivě evokují děsivý pohled z okraje černé díry do tváře nepředstavitelna, kde subtilní tóny piri, poté, co se zpočátku ještě pokoušely držet melodii, v závěru už beznadějně tonou. Na fatální znečištění planety zase poukazuje třináctiminutová In the Woods, kde akustické repetitivní motivy ve druhé polovině od kytar přebírají piri a haegeum aby je dovedly k alarmujícímu finále, v němž se opět zvedají sonické vichry.

Deska ale nepřináší jen mrazení v zádech a varovné výkřiky, závěr nabízí rozhřešení a povzbudivé světlo na konci tunelu. Skladba Small Consolation k němu pomalu navádí, i když gradace a zlomy v ní tentokrát probíhají snad až příliš mechanicky a předvídatelně. Skutečná katarze přichází až s titulním, melodicky vznešeným a zvukově velkolepým kusem, v němž se oba významy slova "onda" propojí: přichází vlna útěchy. A s ní poznání, že i ve značně vymleté, třebaže široké post-rockové koleji je stále dost místa pro neotřelé postupy a intenzivní prožitek. Tradiční nástroje jsou u Jambinai čím dál méně exotickou ozdobou a čím dál víc řádným konstrukčním prvkem. Pokud mi v minulosti někdy přicházela na mysl dotěrná otázka, čím by se od svých žánrových kolegů vlastně lišili, nebýt korejských příměsí, nyní jsou takové pochybnosti zase o něco zbytečnější.

tracklist:

1. Sawtooth
2. Square Wave
3. Event Horizon
4. Sun. Tears. Red
5. In the Woods
6. Small Consolation
7. ONDA Prelude
8. ONDA