Joan Osborne - Love and Hate (2014)
8/10
V kategorii umělců jednoho hitu se Joan Osborne nachází poněkud nespravedlivě, ačkoli z hitparádové perspektivy pochopitelně. Její nejslavnější píseň One of Us ale nebyla na průlomovém albu Relish (1995) zdaleka jedinou perlou hodnou nominace na Grammy. Označení zpěvačka jednoho alba už má bohužel o něco větší opodstatnění, protože zmíněnou nahrávku Osborne v následujících letech nikdy nepřekonala, ať už co do kvality a vyrovnanosti repertoáru, pěveckého výkonu nebo komerčního dopadu. Její desky, především ty autorské, které tu a tam prokládá kolekcemi coverů, si však stále udržují nezanedbatelnou úroveň, a proto se vyplatí tvorbu rodačky z Kentucky i nadále sledovat. Tomu, kdo, stejně jako autor těchto řádků, propadl barvě jejího hlasu, může přinášet jen radost, což je i případ alba Love and Hate, vydaného u kanadské společnosti eOne.
Je třeba se smířit s tím, že Joan Osborne už asi nikdy nenajde cestu zpět k těm smirkovějším hlasovým polohám, jakými prořezávala vzduch právě na Relish nebo na živém debutu Soul Show z roku 1991. V novém miléniu už se prostě tolik neklaní Janis Joplin, zpívá čistě, uvolněně, s dokonalým frázováním. Méně vypjaté expresivity však neznamená úbytek energie a prožitku, Osborne je pouze ventiluje niternějšími kanály. Proto je nyní možná působivější v komorních baladách typu Where We Start, Love and Hate, Secret Room nebo Raga, a snad ještě víc v písních se zřetelným, avšak přitlumeným podpovrchovým napětím, jako jsou mazlivá rumba Work On Me nebo Kitten's Got Claws se sugestivní basovou linkou. Svižné rockovější kousky občas postrádají větší živelnost (Up All Night, Thirsty for My Tears), na druhou stranu v rhythm'n'bluesových odpichovkách Mongrels či Keep It Underground, kterým dodává švih klávesové funky cvrlikání, to Joan Osborne také moc sluší.
Stylově se nahrávka drží osvědčených průniků rocku, blues, country, popu či soulu, k nimž dochází zcela nenásilně a přirozeně. V aranžích se nějaká ta ve studiu upečená zvuková neobvyklost objeví, celkově je však album příjemně staromódní. Nic nenasvědčuje tomu, že by zpěvačce a autorce v jedné osobě k formálním výbojům chyběla odvaha, její srdce zkrátka patří tradiční americké písničkařině, v ní se cítí svá a v ní působí naprosto důvěryhodně. Jako autorka se pohybuje s jistotou v jakémkoli zmíněném žánru a její všestrannost nijak nesnižuje ani fakt, že v každé písni měla při skládání někoho k ruce, nejčastěji producenta alba Jacka Petruzzelliho, s nímž spolupracuje už od devadesátých let.
O myšlenkové náplni desky vše podstatné vypovídá její titul, takže můžeme očekávat řešení partnerských vztahů v celé škále jejich (ne)fungování a emoce s tím spojené. Osborne zvládá polohy něžné, eroticky provokativní, zklamané i kousavé, ale opět platí, že nejpřesvědčivější je v těch intimnějších a křehčích. Jisté však je, že i když zrovna přemítá o těch bolestnějších stránkách milostných vzplanutí, žádná chandra z toho na vás nepadne. Joan Osborne se nedívá růžovými brýlemi, ale ani těmi frustrovaně zatmavenými. Její optika je chápavá, smířlivá, dospělá. Nic nenalhává, přesto raději pohladí než uhodí.
tracklist:
- Where We Start
- Work On Me
- Mongrels
- Train
- Up All Night
- Not Too Well Acquainted
- Thirsty for My Tears
- Love and Hate
- Kitten's Got Claws
- Secret Room
- Keep It Underground
- Raga