Johnny Winter - Roots (2011)
8/10
V posledních letech svého života působil Johnny Winter navenek jako roztřesená troska, ale v prstech, hlavě i srdci to měl pořád náramně dobře srovnané. Přesto musel cítit, že jeho divoká životní jízda vybírá poslední zákruty, a tak není divu, že se na své předposlední studiové desce rozhodl svým způsobem bilancovat. Titul Roots hovoří jasnou řečí: Winter zamíchal svou pamětí a vylosoval jedenáct převážně bluesových standardů, na kterých vyrůstal a čerpal z nich živiny pro svůj jedinečný elektrický styl. Do každé písně si pak ještě přizval jednoho exkluzivního hosta z mladších generačních vrstev.
V každé minutě Winter dokazuje, že v jeho poničené tělesné schránce to pořád bluesrockově žhne. Pokud snad v jeho zpěvu tu a tam můžeme najít určité známky koroze (ale opravdu jen minimální), jako kytarista je prostě neopotřebovatelný. Energie a bluesový feeling v něm hnízdí tak hluboko, že z něho tryskají málem samovolně. I když mu sparring partnery dělají skutečná a často podstatně mladší esa jako jsou Warren Haynes, Susan Tedeschi (ta jediná s ním v Bright Lights, Big City i zpívá) nebo Derek Trucks, nehrozí, že by ho snad někdo z nich mohl zastínit. Ostatně nejde tu o soupeření a i na model "učitel a pokorní žáci" je album až příliš jiskrné a radostné. Tady si pánové (Susan Tedeschi promine) neměří navzájem své "nástroje", tady je na prvním místě blues a muzikantské souznění.
Ne všichni hosté třímají v rukou stejný instrument jako hostitel. Dvakrát obsadil Winter do těchto rolí harmonikáře (Frank Lattore a John Popper), bratr Edgar ho ve skladbě Honky Tonk doprovází na saxofon a v závěrečné Come Back Baby, proslavené zejména Rayem Charlesem, kouzlí na varhany jazzová hvězda John Medeski. Jsou to osvěžující zpestření, ale kytara má pochopitelně zcela dominantní úlohu, ať už ta Winterova nebo jeho neméně nadaných spoluhráčů.
Úcta k originálům nebrání nejslavnějšímu bluesovému albínovi v tom, aby pořádně rozhicoval i tak provařené songy jako jsou Got My Mojo Working, Bright Lights, Big City nebo Dust My Broom, kterou v tandemu s Derekem Trucksem mění v těžkotonážní bluesrockovou mašinu aniž by pouštěl ze zřetele pradávné žánrové kořeny. I méně známé kusy dopadly skvěle, viz třeba Done Somebody Wrong s přispěním Warrena Haynese. Spektrum Winterových inspirací vhodně doplňuje Berryho rock'n'rollová klasika Maybelline a ve chvále by se dalo pokračovat až do vyčerpání celého tracklistu. Tahle bluesová benefice netrpí povinnou úctou ani samaritánstvím, její protagonista jasně předvádí, že on i ty stařičké písně si bez obojího vystačí.
tracklist:
1. T-Bone Shuffle
2. Further On Up the Road
3. Done Somebody Wrong
4. Got My Mojo Working
5. Last Night
6. Maybelline
7. Bright Lights, Big City
8. Honky Tonk
9. Dust My Broom
10. Short Fat Fannie
11. Come Back Baby