Joy Division - Unknown Pleasures (1979)
10/10
Nejkultovnější hudební fetiš všech outsiderů a společenských vyvrženců. Jeho omamnou tíhu si může vychutnat kdokoli, protože snad každý se tu a tam cítí nepochopený, bezmocný, osamělý v davu. Ale pouze nešťastník na plný úvazek procítí do nejčernějších hlubin to osobní peklo, které Ian Curtis otisknul do písní Joy Division. Duševní mučírnu, z níž se mu nakonec nepodařilo uniknout ani si na ni zvyknout.
V době vzniku alba Unknown Pleasures už manchesterskému kvartetu zněl startovní výstřel punku v uších jen vzdálenou ozvěnou. Jeho přímočarost a agresivitu můžeme ještě zaslechnout v písni Interzone inspirované Burroughsovým Nahým obědem a částečně i ve skladbách Disorder nebo Shadowplay. I v těchto případech ale hudba Joy Division vyzařuje úplně jiné, depresivnější vibrace. To, co v ní zbylo z punku, překryly černým flórem beznaděje Curtisův mrazivý zpěv i studiová ošetření, která má vedle kapely na svědomí producent Martin Hannett. Různé dodatečné efekty a zkreslení se významnou měrou podílejí na výsledné atmosféře, plné odcizení a rezignace, ačkoli existují i názory, že jsou tyto zásahy nadbytečné, ne-li přímo rušivé.
Bicí Stephena Morrise jsou sejmuté tak, že ztrácejí svou animálnost a stávají se krautrockově chladným metronomem. Ten ovíjí Peter Hook signifikantními basovými linkami, tu záhrobně dusnými, jinde nezvykle melodickými (Insight, She's Lost Control). Z kytary Bernarda Sumnera tryskají řezavé riffy nebo jen strašidelné zvukové cáry (Candidate). Stěžejní kusy Days of the Lord nebo New Dawn Fades se v pomalých tempech, ale s plným a řinčivým zvukem neúprosně valí vpřed a provokují Curtise ke zničujícímu nasazení, které finále těchto skladeb mění v poslední zoufalé pokusy vzepřít se všeprostupujícímu zmaru. Tam, kde se kytara stahuje do pozadí, vzniká víc zvukového prostoru, ale výsledek je možná o to dusivější a bezútěšnější. Candidate jsem zmínil, Wilderness vládne klouzavá basa a zechované bicí, závěrečná, zlomeně se vlekoucí I Remember Nothing vystačí s bubny, syntezátorovým dronem a Curtisovým zpěvem těkajícím mezi tichou odevzdaností a posledními vývěry křečovité zuřivosti.
Ačkoli písně jsou podepisovány kolektivně, texty jsou bolestně niternou záležitostí právě Iana Curtise. S krutou otevřeností zrcadlí jeho existenciální trýzeň, neschopnost účastnit se "normálního" společenského života, vyprázdněné vztahy, necitlivost, strach ze smrti i její vzývání. Hlubokou deziluzi ze světa, v němž nedokáže fungovat. Tohle příliš časné a příliš definitivní poznání Curtisovi nedává skoro žádnou naději. My, co si namlouváme, že dokážeme řídit svůj osud, v takovém postoji můžeme spatřovat poraženectví. Ale možná Curtis jen prohlédnul, že tak jako epileptik (jímž sám byl) v písni She's Lost Control ztrácí vládu nad svým tělem, tak i my ostatní ovládáme své životy stejně málo jako pohyby planet. Většina z nás je díky nekonečné lidské ješitnosti proti takovému poznání dostatečně imunní nebo alespoň lépe psychicky vyzbrojená k jeho přijetí. Ian Curtis byl v tomhle směru jako nahý v trní.
Jen výjimečně se od svých privátních děsů odkloní k obecnějším problémům, jako ve skladbě Wilderness, kde se obouvá do náboženství (vlastně je to ale jen další variace na téma manipulace). Přesto nejsou písně Joy Division jen sebelítostivými stesky jednoho ufňukaného sociopata. Mají mnohem širší dopad. Pod kameny, které odkrývají, se hemží nepříjemné pravdy týkající se každého z nás. Dělá nám dobře utápět se v kalných vodách těch pochmurných songů a vědět, že i když se dotýkají některých našich obav a frustrací, MY na tom ještě takhle špatně nejsme. Joy Division stvořili hudební noční můru, po níž se nám může ulevit. Na rozdíl od Iana Curtise, který ji skutečně žil a úlevu našel až ve smrti. Takže trocha vděku je na místě.
tracklist:
1. Disorder
2. Day of the Lords
3. Candidate
4. Insight
5. New Dawn Fades
6. She's Lost Control
7. Shadowplay
8. Wilderness
9. Interzone
10. I Remember Nothing