Kamasi Washington - Palác Akropolis 7.7.2019
Harmonie různosti
Mnozí mají Kamasiho Washingtona za vizionáře, ne-li přímo za spasitele jazzu. Přestože bych se svoje znalosti jazzové evoluce neodvážil označit za víc než jen povšechné, myslím, že takové hodnocení je přece jen trochu přepjaté. Americký saxofonista, skladatel a producent výrazivo žánru nijak radikálně neinovuje, je spíše eklektikem než vynálezcem, to ale nemění nic na faktu, že jeho desky a tím spíše koncerty jsou jedinečným a nebojím se říct extatickým zážitkem. Co totiž Kamasimu Washingtonovi upřít nelze, je, že vrátil (jistě, že ne jako jediný) do už poněkud upjatého jazzového světa čerstvost, vzrušivost a schopnost nést poselství, které osloví víc než jen uzavřenou komunitu zasvěcenců.
V jistém smyslu totiž vizionářem skutečně je: svou hudbu dává do služeb představě jiného světa. Světa alespoň lepšího, když už ideální být nemůže. Vzletná slova, která ten večer z pódia zazněla o tom, jak nemáme svou rozdílnost jen tolerovat ale přímo oslavovat, protože jsme do jednoho krásní, by v jiném kontextu byla patetickou bublinou, ale hudba Washingtonovy kapely jim propůjčuje věrohodnost a legitimitu. V případě skladby Truth, která byla tímto prohlášením uvedena, dokonce zcela názorně. Z rozdílných motivů, převzatých z několika dalších saxofonistových skladeb, v ní povstává velkolepá, kypící hudební freska nastolující novou a kýženou harmonii různosti.
Slovo velkolepý ke Kamasimu Washingtonovi pasuje a to nejen díky jeho postavě. Skladby, které v neděli v Akropoli zazněly, samozřejmě nepostrádaly ani intimnější zákoutí, jemné detaily a nuance, ale jejich gró leží v mohutných crescendech, do nichž, poháněny dravě funkující rytmikou se zdvojenými bicími, eskalují jak jednotlivé sólové výstupy, tak ústřední chorusy a s nimi i celé kompozice. Závěrečná Fists of Fury, skvostně přearanžovaná titulní píseň z klasického akčňáku s Brucem Lee z loňského dvojalba Heaven and Earth, byla nejnázornějším příkladem, po němž zůstal jen zatajený dech. Po takovém finále by se sice za přídavek nikdo nezlobil, ale vlastně by už asi byl nadbytečný.
Ze sedmi hudebníků tvořících Washingtonův band se sluší jako prvního jmenovat leaderova otce Rickeyho, hrajícího na příčnou flétnu a soprán saxofon, ze sólových výstupů, k nimž postupně dostal prostor každý hráč, mě osobně nejvíc bavily dva, jimiž se blýskl kontrabasista Miles Mosley. Atraktivní byl samozřejmě i exhibiční bubenický dialog Tonyho Austina a Ronalda Brunera, stejně jako extravagantní klávesové kejkle Brandona Colemana, zpěv i rozvlněné paže Patrice Quinn a nepostradatelný byl i asi nejméně nápadný trombonista Ryan Porter. Všichni jsou jistě zvyklí na větší auditoria než je, byť vyprodaný, sál Paláce Akropolis. Přesto nemám ani stín podezření, že by kdokoli z kapely vystoupení nějak šidil. Radost z hudby byla takřka hmatatelná a hvězdných výstřelků by se tu jeden skutečně nedočkal. Další věcí, která Kamasiho Washingtona charakterizuje a v souvislosti s jeho hřmotnou vizáží obzvlášť vynikne, je totiž sympatická pokora, s jakou přistupuje ke své hudbě, ke svému nástroji, spoluhráčům a samozřejmě i k posluchačům. Vizionář? Možná. Spasitel? Jak je libo. Extraligový muzikant s velkým srdcem zcela určitě.