Kel Assouf - Black Tenere (2019)
9/10
K nové desce mezinárodní, v Belgii usazené skupiny Kel Assouf jsem přistupoval s lehkou nedůvěrou. Předchozí album Tikounen jí sice zajistilo pozornost médií a dopomohlo k následnému ustájení u renomovaných Glitterbeat, ale ve snaze posunout modernizaci tuarežského blues rocku o kus dál mi připadalo málo důsledné, rozkolísané a místy až těžkopádné. Za mladými dravci typu Bombina, Tamikrest nebo Imarhan bylo o velbloudí délku pozadu. To se však s albem Black Tenere radikálně změnilo.
Skupiny hrající elektrifikovanou verzi saharského blues zvaného Ishumar nebo Tishumaren jako by se v posledních letech navzájem trumfovaly, která z nich zajde v začlenění západních vlivů dál, která docílí ještě o něco tvrdšího zvuku. Cit pro národní identitu je u Tuaregů naštěstí tak silný, že si zatím všichni výše jmenovaní prominenti žánru dokázali ohlídat, aby decibely nepřehlušily prapůvodního ducha této hudby. Stejně jsem ale dosud postrádal odvahu pustit se do hloubkovějších experimentů než je volume doprava a nebát se třeba i elektroniky. Novinka Kel Assouf představuje smělý krok právě tímto směrem, ačkoli i saharskou stupnici tvrdosti dále rozšiřují hardrockovými nářezy Tenere nebo Ubary.
I když ústřední postavou kapely zůstává nigerský kytarista, zpěvák a skladatel Anana Ag Haroun, architektem jejího současného posunu je spíš klávesista a programátor Sofyann Ben Youssef, původem z Tuniska, který také album produkoval. Povzbuzený zkušenostmi ze svých dalších pozoruhodných projektů Bargou 08 a Ammar 808 zakomponoval do zvukové výbavy skupiny prvky ambientu, psychedelie a elektroniky, nejvíce patrné v hypnotickém tanečním pulsu skladby Alyochan nebo tříminutovém abstraktním intru písně Ariyal. Právě díky jeho zásahům teď všechno, co minule jakoby ještě úplně nedoléhalo, do sebe přirozeně zapadá. Je znát, že progresivní prvky neordinuje kapele nikdo zvenčí, ale její člen. Album je dynamicky vrstevnatější a zároveň kompaktnější než Tikounen, také bicí nováčka Oliviera Penua z Belgie jsou nejen dravější ale i pružnější a empatičtější než u jeho předchůdců. Po nich kloužou Youssefovy varhanní linky a ty zase dláždí prostor nabuzeným riffům Anany Ag Harouna. Společně tvoří zvukově neobyčejně průrazné těleso, které triová sestava neomezuje ani v razanci ani v propracovanosti a hledačství.
Jedním z ústředních témat saharských muzikantů je stesk po mizejícím světě jejich předků, devastovaném dříve koloniálním útlakem, dnes ekonomickým vykořisťováním, a v textech Anany Ag Harouna tomu není jinak. Životní prostor Tuaregů (správně nazývaných Kel Tamašek, ale skloňujte to) se nenávratně mění a netřeba pochybovat o tom, že k horšímu. Ale pokud jde o hudbu, ta jako by se ve spárech globalizace stávala čím dál sebevědomější a vynalézavější. Pro ni platí "co tě nezabije, to tě posílí". A Kel Assouf právě rozepsali její další napínavou kapitolu.
tracklist:
1. Fransa
2. Tenere
3. Alyochan
4. Tamatant
5. America
6. Amghar
7. Ariyal
8. Taddout
9. Ubary