Killing Joke - Absolute Dissent (2010)

9/10

Při nahrávání alba Absolute Dissent se poprvé od alba Revelations sešla zakládající čtyřka skupiny Killing Joke. Hlavní impuls k tomuto reunionu vzešel z neveselých okolností: stávající (a v řadách kapely rovněž dlouho působící) basák Paul Raven v roce 2007 zemřel na infarkt a na jeho místo se tak už podruhé vrátil Youth. Když jeho a stabilní lídry Jaze Colemana a Geordieho doplnil ještě původní bubeník Paul Ferguson, nejslavnější lineup byl znovu na světě a můžeme rovnou říct, že své pověsti nezůstal nic dlužný. Album snese ta nejpřísnější měřítka početné kapelní diskografie a ve srovnání se stylotvornými díly z počítku 80. let se navíc může pyšnit opravdu mohutným, válcujícím soundem..

Většinou je to skutečně vydatná masáž. Geordieho kytara burácí s intenzitou živelné katastrofy, které Colemanovy vokální linky čelí s heroickým nasazením. Fergusonovy bicí asi nejvíc odkazují k post-punkovým kořenům: oproti techničtějším atakům Davea Grohla z desky Killing Joke je jeho dunění hrubší, neučesanější, ale stejně impozantní. Zabijácké riffy a masivní, hypnotické beaty jdou ruku v ruce s mohutnými melodickými oblouky, jimiž Coleman nešetří a charakteristicky je odstiňuje střídáním čistšího a (častěji) drsnějšího pěveckého rejstříku.

Celý ten zvukově nakynutý, drtivý kolos spolehlivě vyvolává představy neutěšených, dystopických scenérií a civilizačního rozkladu. S tím korespondují tradičně silně angažované texty plné sociálních, politických, ekologických i filozofických témat. Nevadí, že občas sklouznou do kategorie manifestačních hesel, naléhavost neztrácejí a způsob přednesu ani přehnanou myšlenkovou sofistikovanost nedovoluje. Rázná muzika, rázná vyjádření.

Přes výše řečené není album jednorozměrné. Killing Joke vědí, jak celou stavbu provětrat a přitom zachovat její temnou velkolepost. Někde pouze zdůrazní melodickou přitažlivost (In Excelsis, The Raven King upomínající na zesnulého basistu), jinde odlehčí celý sound. European Super State se pohybuje na pomezí EBM a synth-popu, přitom ale působí stejně neúprosně a důstojně jako brutální nářezy typu The Great Cull, This World Hell nebo Depthcharge, jen se člověk musí nějak porovnat s Colemanovým radikálním eurooptimismem. Závěrečná Ghosts of Ladbroke Grove, hořké ohlédnutí za zmizelou podobou míst Colemanova dětství, zase hrdě staví na odiv dubové prvky.

Killing Joke nepotřebují přemrštěně aktualizovat svůj rukopis ani zvuk. I pouhým shrnutím toho nejlepšího ze všech tvůrčích období dokážou vytvořit současné a aktuální dílo. Samozřejmě za předpokladu, že se jim podaří shromáždit silné skladby. A těch je na Absolute Dissent dvanáct do tuctu.

tracklist:

1. Absolute Dissent
2. The Great Cull
3. Fres Fever from the Skies
4. In Excelsis
5. European Super State
6. This World Hell
7. Endgame
8. The Raven King
9. Honour the Fire
10. Depthcharge
11. Here Comes the Singularity
12. Ghosts of Ladbroke Grove